Když jsem v devadesátých letech začínala pracovat se ženami, téměř nikdo ještě nemluvil o ženských životních přechodech, emoční paměti těla ani o menopauze jako o hluboké proměně identity.

Přesto jsem cítila, že právě tam vede moje cesta.

Zajímaly mne okamžiky, kdy se ženě začne rozpadat starý způsob života. Kdy už dál nemůže fungovat tak jako dřív. Kdy tělo, psychika a emoce volají po změně.

Po sametové revoluci jsem vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Fascinovalo mne propojení umění, spirituality a lidského vědomí, kterému jsem se věnovala i ve své diplomové práci o Františku Kupkovi a počátcích abstrakce.

Díky této cestě jsem se setkala s Medou Mládkovou a několik let působila v prostředí Musea Kampa v době jeho vzniku. Pohybovala jsem se ve světě umění, estetiky a intelektuálního hledání — a současně stále silněji cítila, že existují zkušenosti, které nelze pochopit pouze rozumem.

Tělo ví.

Nese v sobě paměť emocí, vztahů, porodů, ztrát, traumat i nenaplněných životů.

A právě tato fascinace hlubokou lidskou proměnou mne postupně vedla k ženám a jejich životním přechodům.

V roce 1995 jsem začala vést ženské skupiny a pracovat s tancem jako s nástrojem ženského sebepoznání a transformace. Ve stejné době jsem se na Mezinárodní transpersonální konferenci v Kalifornii poprvé setkala s tématem ženských přechodových rituálů — a intuitivně cítila, že v naší republice chybí bezpečné místo, kde by ženy mohly procházet zásadními životními proměnami vědoměji a s podporou.

V té době u nás podobná práce téměř neexistovala.

Postupně tak vznikla Cesta Ženy.

Prostor, ve kterém se během dalších desetiletí setkaly tisíce žen.

Po mnoho let jsem cestovala po Čechách a Slovensku a vedla semináře, ženské skupiny a hluboké transformační procesy zaměřené na jednotlivé fáze ženského života.

Stála jsem také u zrodu A centra — jednoho z průkopnických projektů aktivního těhotenství, přirozeného porodu a rodičovství v České republice. Více než deset let jsem pracovala s těhotnými ženami, matkami a dětmi a spolu s dalšími průkopnicemi tak do našeho prostředí přinášela témata respektujícího porodnictví, ženského těla a přirozeného mateřství.

Později mne život přivedl i k tématu smrti a umírání.

V letech 2009–2011 jsem prošla hlubokým osobním obdobím proměny, během kterého jsem začala studovat vědomé provázení procesy zrození a umírání u Jacqueline Maria Longstaff v Indii a ve Švédsku.

Tato zkušenost zásadně proměnila můj pohled na lidské přechody, ztrátu, konečnost i odvahu pouštět staré identity.

Postupně jsem stále jasněji vnímala, že mnohé ženské obtíže nejsou pouze individuálním selháním.

Jsou také důsledkem toho, že společnost dlouho nerozuměla hlubokým potřebám ženské psychiky, těla a jednotlivých životních fází ženy.

Tato cesta mne přivedla k hlubší práci s tělem a psychikou.

Absolvovala jsem šestiletý výcvik v biodynamické bodypsychoterapii certifikovaný Evropskou školou pro biodynamickou psychologii ESBPE (nyní jsem v závěrečné fázi certifikace) a další výcviky zaměřené na práci s tělem, emocemi, traumatem, zrozením a umíráním.

Dnes provázím především ženy 42+.

Ženy, které vstupují do období hluboké životní proměny.

Ženy, které najednou zjišťují, že už nedokážou dál fungovat způsobem, na který byly celý život zvyklé.

Vyplavují se silné emoce z neuzavřených a potlačených příběhů a traumat.

Objevuje se vyčerpání.
Úzkost.
Nespavost.
Ztráty blízkých, odchody dětí. Ztráta životního směřování.
Pocity prázdnoty.
Vztek.
Změny sexuality a partnerství.
Pocit, že „už nevím, kdo jsem“.

Mnoho žen se snaží toto období překonat silou vůle.

Ale tělo často nechce další výkon.

Chce pravdu.

Právě období peri/pre/post/menopauzy dnes vnímám jako jednu z nejzásadnějších iniciací ženského života.

Jako přechod, ve kterém se může rozpadnout stará identita založená na přizpůsobování, výkonu a naplňování očekávání druhých.

A zároveň se může začít rodit žena, která žije pravdivěji, svobodněji a více v souladu sama se sebou.

Stejně jako jsem před lety stála u otevírání témat vědomého porodu, menstruace a ženských přechodových rituálů, vnímám dnes hlubokou potřebu změny také v tom, jak společnost přistupuje k menopauze.

Vnímám, že ženy v tomto období nepotřebují jen informace o hormonech.

Potřebují nový jazyk.
Nové porozumění.
Podporu.
Komunitu.
Prostor pro tělo, emoce i proměnu identity.

A právě tomu dnes věnuji svou práci.