Přihlášení k odběru novinek

POVÍDKY LUCIE BUREŠOVÉ

Poprvé
Volání miminek
Rituál kmene
Ten den
Slunovrat

Poprvé

Když jsem poprvé vstoupila do Áčka, cítila jsem se trochu zvláštně. Všechno vypadalo jako u nějakého trochu zvláštního člověka doma a já jsem si uvědomovala jakousi nejasně slavnostní atmosféru. Bylo tam už pár dalších holek, dívek a žen. Do té doby jsem chodila cvičit do posilovny, měli jsem tam i Power jógu, ale rozdíl mezi Áčkem a čímkoliv jiným byl příliš markantní. Pomalu jsme se přemístili do místnosti na cvičení a sesedli se v kruhu dokolečka. Nevěděla jsem, co vlastně čekám, ani jsem si příliš jasně neuvědomovala, co mě vlastně přimělo přijít sem.Měla jsem nejasný dojem, že dělám něco, co je dobře, ale nevěděla jsem proč.

Pak si mezi nás sedla i Tamara a trojím cinknutím dvou podivných věciček zahájila naše setkání. Ale ne jen zvonečky. Řekla ještě:

„Dobrý večer, milé ženy.“

V hlavě se mi začalo vyjasňovat, bylo to jako když se blížíte k cíli, ale ještě tam nejste, jako když někdo, koho si moc přejete vidět, je těsně za rohem, ale nevíte za kterým. Současně mi přišlo strašně legrační oslovení ženy. Oslovení „ženo“ se mi ještě nikdy nedostalo. Jako spousta dívek jsem chtěla dřív být kluk a jen těžko jsem se s tím v pubertě srovnávala. Počáteční směšný dojem vystřídalo zadumání. Proč mi to vlastně přišlo legrační? Čím víc jsem se řítila časem k tomu neznámému cíli, tím spíš méně mi bylo jasné, co mi na tom oslovení přišlo směšného.

Ze zadumání mě vytrhlo vzájemné představování všech kolem. Každý o sobě řekl něco málo a pak byla řada na další ženě. Otázka zněla, proč jsme přišly. Nevěděla jsem to a snažila jsem se to najít. Ten cíl, ke kterému jsem dnes přišla, co mám říct nahlas, když ještě nedokážu ten mlhavý dojem ohraničit slovy?

Cítila jsem se součástí společenství a tanec, který potom následoval, byl jen prostředkem k vyjádření nevyslovitelného. Přišla jsem si strašně neobratná, některé ženy tančily zjevně již dříve.

„Nesnaž se tolik,“ řekla mi Tamara.

Zavřela jsem oči. Snažila jsem se nesnažit se. Zanechala jsem pokusů o břišní tanec, jen tak jsem se kolíbala s hudbou a trochu vrtěla pánví. Hudba jako by smývala pečlivě namalovanou masku, kterou jsem měla už hodně dlouho. Hudba pročišťovala mé nitro a hladila mě po rozpálené tváři.

Po delší době jsem oči otevřela. Už jsem neviděla cizí ženy, které už něco uměly a ty druhé, které uměly méně. Na chvíli jsem zapomněla na všechno, co jsem v životě dokázala se skrytou touhou být kluk. Na chvíli jsem to všechno pustila ze života a z hlavy a usmála jsem se. Jedna úplně cizí holka mi úsměv vrátila. Byla jsem součástí něčeho, co jen těžko můžu pojmenovat. Bylo to okouzlující. I já jsem si tak přišla.

Když cvičení skončilo a já si sundala šátek z boků, oblékla jsem se do civilu a spíš sama než s ostatními jsem vyšla ven do setmělé ulice Karlína. Hned za prvním rohem jsem pocítila trochu chlad, jako když Vás někdo nečekaně obejme a pak odejde a tolik pak chybí to teplo, které jsem tím dostala. Teplo zůstalo na duši a utěšovala jsem se představou, že se zase smím vrátit.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, proč jsem tam původně šla a co je ten poklad za rohem, který hledám. A pak jsem si vzpomněla na ten pozdrav..dobrý večer, milé ženy. Plnou silou jsem si uvědomila, jak prosté a čisté je uvědomění toho, že jsem žena. Že v uvědomění si a přijmutí toho, že jsem žena, je síla a kouzlo, které jsem hledala. Jako bych vykoukla hlavou nad hladinu vody a poprvé se z plných plic a volně nadechla. Jsem totiž žena.

nahoru

 

Volání miminek

Tehdy jsem přišla na hodinu později, čekala jsem klasické posezení, povídání a tance s hudbou. Nesnáším, když chodím pozdě, a tak jsem tiše proklouzla do dveří. Zaplatila jsem a nechápavě vyslechla větičku:

„Dneska je volání miminek!“

Čekala jsem ženy sedící v kruhu a klábosící o hezkých i smutných věcech. Čekala jsem, že je budu rušit. Snad jsem měla přikládat větší význam oné větě. Nepřikládala. Jako o spoustě dalších věcí, ani o tomhle jsem neměla ani tušení.

Uvnitř místnosti však nebyl obvyklý kroužek sedících žen. Byly tam dva kroužky stojících žen. Vnější byly těhulky, s různě vystouplými bříšky. Vnitřní byly bez bříšek a uvnitř byla Tamara se dvěma těhulkami s velice velkými bříšky. Mávala na mě, ať jdu do toho kruhu bez bříšek. Zmateně jsem se zapojila a pořád nechápala.Ono, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, jak praví známé přísloví. Tamara nám ukázala, co máme dělat, jak tančit a jak pohybovat pánví. Těhulky mírně a něžně, my z vnitřního kruhu dynamičtěji a razantněji. Do rytmu jsme měly volat: „Pojď!“

Při prvních slovech to bylo takové nesmělé a tak trochu váhavé. Jak se rytmus zrychloval a slovo opakovalo, začala jsem cítit, jak mě pálí tváře. Oči jsem měla otevřené, ale nějak jsem moc neviděla. Při každém dalším výkřiku jsem cítila, jako by střed kruhu byl magnetem, centrálou a dovnitř v rytmu hudby a s výkřikem jednoho slova pulzovaly pomalé vlny energie. Vzduch v místnosti jakoby zhoustl a ztěžkl. Zapomněla jsem na svět kolem, důležité bylo jen volat „Pojď!“ a vířit pánví.

Myslím, že jsem ani na chvíli nezavřela oči, ale najednou ke mně pronikl obraz muže, který nahlížel dovnitř oknem. Vypadal trochu sešle, jako bezdomovec. Fascinovaně na nás zíral a mě tím vytrhl z mého soustředění. Nebyla jsem jediná. Když viděl, jak se na něj opřely několikeré oči, rozpačitě poznamenal “jen do toho holky“, ale bylo vidět, že z toho byl celý nesvůj. Uvědomila jsem si sálající energii ze tří soustředných kružnic a kouzlo, které pronikala asi i ven za zeď.

Tři ženy, co tančily uvnitř, museli být pod energetickou sprchou, která patřila dvěma nenarozeným dětem v bříškách těch dvou. Obě dvě budoucí maminky byly tmavovlasé. Jedna byla taková přízračná, jako víla, drobnější a něžná záře jakoby prostupovala její tváří. Druhá vypadala trochu jako divoženka, svou krásou působila trochu drsněji, ne tak zasněně, vášnivěji.

Potom si obě ženy v očekávání lehly na měkkou madraci a my ostatní jsme je masírovaly voňavým olejem. Ostatní těhulky kromě těch dvou musely odejít, olej byl také voláním po tom, aby se miminka už narodila. Ta jejich ještě nebyla na řadě. Masáž byla takovým hlazením s vůní. Asi poprvé jsem se dotýkala ženy, kterou jsem neznala. Byla to ta víla. Hladila jsem její kůži, tu část, kam jsem dosáhla. Za příjemné hudby jsem svou energii, která mě pálila v prstech posílala té neznámé ženě, která mi tak byla důvěrně blízko. Posílala jsem spoustu lásky jejímu miminku v tom tichém pološeru a v duchu k němu mluvila. Myslím, že v tu chvíli k miminku mluvilo více nás žen. Nevím, co z mých slov slyšelo, ale věřím, že energii dostalo všechnu. Zase jsem upadla trochu mimo realitu, bylo to tak nějak opojné.

Po masáži Tamara pustila hudbu jen pro ty budoucí maminky. Jedna po druhé měly tančit se svým miminkem.

Víla se něžně kolíbala a z obličeje jí zase vycházel ten třpyt. Pak jsem si všimla, že vychází nejen z obličeje, ale tak nějak z ní celé. Rukama si objímala bříško a působila jako někdo z jiného světa. Pohybovala se jako vánek a připomínala kapky rosy v měsíčním svitu.

Divoška tančila razantněji, jakoby s energií a vervou, která patří k životu, tmavé vlnité vlasy jí létaly kolem hlavy, dovedla jsem si představit, jak se pustí do křížku s divokými živly, jak bude umět splynout s větrem a ohněm. Jako by dokázala létat s blesky a hladit plameny. Vypadala úchvatně, jako bohyně.

Zase jsem si uvědomila, jaký dar to je, být ženou a jak krásné byly tyhle dvě maminky v očekávání. Jakou silou může žena vládnout a jak jakoukoliv sílu může přemoci něhou a krásou, která je její podstatou. Domů jsem šla nabitá energií, kterou vyvolaly kruhy a masáž, energií, kterou jsme vyvolaly a dostaly také kousek, prostě pro každého bylo dost. Ještě v posteli jsem myslela na ty dvě nenarozené děti. Spatřily světlo světla o pár dní později. Možná ani nikdy nebudou vědět, že dostali do vínku houf čarodějek, které je jednoho úchvatného večera volaly na tento svět.

nahoru

 

Rituál kmene

Na žádost kněžky se dnes scházejí všechny ženy kmene, protože dvě dívky dospěly v ženy a jejich tělo ve vysokém stupni těhotenství dává najevo, že dívka v nich co nevidět zemře, aby se zrodila matka. Jen zřídkakdy se stává, že se oslavný rituál pořádá pro dvě ženy. Ten vzácný okamžik je právě dnešní noci.

Dnes poprvé jsem přišla do Áčka. Slyšela jsem dost o tom, že tam se můžu v ženském kruhu oddat kouzlu břišních tanců a důvěry pramenící z prastarých vědomostech, ukrytých v nitru každé z nás. Aspoň tak jsem to slyšela od své přítelkyně, která byla tu dnes také. Musím říct, že jsem byla opravdu zvědavá. Hned po příchodu jsem byla seznámena s několika neznámými ženami. Všechny vypadaly, jako by se důvěrně znaly. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že se většinou znají jen křestními jmény a vlastně o sobě mnoho nevědí. To, co ale vědí, je tak osobní a intimní, že informace nikdy neopustí ženský kruh, ve kterém byla vyslovena. Po trochu zmateném představování jsem se dozvěděla, že dnes bude dvojitý rituál. Neměla jsem tušení, co to je a proč jsou z toho všechny tak nadšené, ale nevěděla jsem toho tolik, že jen ptaní by zabralo celý večer. Protože bylo jisté, že dnes rituál uvidím, ať jde o cokoliv, radši jsem se neptala a rozhlížela se kolem.

Kulatá obřadní chýše je upravena speciálně pro dnešní večer. Proutěné stěny prosvěcují vnější ohně. Uvnitř je několik vysokých lojových lamp po stranách. Na hliněné udupané podlaze leží snítky bylin. Mnoho jich bylo přes minulou zimu uloženo v loji, který hoří trochu neklidným světlem, a v celém okolí chýše je cítit jejich omamná vůně. Chýše má čtyři vchody vedoucí na různé světlové strany. Proutí velký prostor jen zhruba ohraničuje a tvoří dojem uzavřenosti, která nikterak neomezuje. Střecha kryje celý prostor jen částečně, v kulatém otvoru uprostřed je vidět hvězdné nebe. Záře hvězd je dnes ostrá a jasná, měsíc nesvítí.

Ačkoliv již padla tma, všem přítomným je v záři ohňů jasně vidět do obličeje. Mezi těhotnými jsou ty dvě vyvolené oslovovány, ženy se vzájemně objímají a říkají to, co potřebují. V kmeni je celá řada těhotných žen, byl to skutečně plodný rok.

Do chýše přichází kněžka a čtyři ženy bubínky. Usazují se při stěnách v pravidelných intervalech. Kněžka se vítá s přítomnými ženami, hlasy jsou tlumené. Atmosféra je sváteční a mírně napjatá.

Vůbec jsem nechápala, co mám dělat, jak se mám cítit a všechno mi přišlo opravdu divné. Navrch mi přišlo, že jsem jediná, kdo neví, co se bude dít a tohle vědomí mě trochu rozčilovalo. Sedla jsem si s hrnkem vody ke zdi a poslouchala hovor. Tak strašně bych chtěla patřit mezi ně a rozumět. Ale nevím, možná se pro to nehodím. Připadám si příliš racionální a prostě mi tohle přijde praštěný. Ačkoliv je to docela příjemný pocit, moct tady sedět a čekat, co přijde. Trochu jako když jsem byla malá a čekala, až přijde Ježíšek. Všimla jsem si celé řady těhotných žen. Ta bříška jsou fakt hrozně hezká. Pak přišla Tamara. Ty dvě těhotné s největšími bříšky vzala doprostřed. Druhý kruh měly udělat ty netěhotné a třetí těhotné, co ještě mají docela čas. Byla jsem ráda, že aspoň tomu rozumím. Netěhotných žen bylo víc a tak byl vnější kruh mixovaný. Tamara je upozornila, že musí tancovat jako těhotné, pomaloučku a něžně. Tomu jsem zase nerozuměla, ale pocit souznění uvnitř druhého kruhu mě uklidňoval. Mělo to prý něco do činění s energií, kterou tanec vyvolává. To mi nepomáhalo o moc víc.

Tři kruhy žen tiše stojí rovnoměrně rozprostřené po celé chýši.Ohně září a plameny tančí na tvářích přítomných. Vzduch voní bylinami a napětím. Jako na povel se ozve první dutý zvuk. Tři další bubnující ženy se postupně přidávají. Nejdříve rukama, později vlastními hlasy. Jedna zpívá velice hluboko a její buben je pomalý. Dvě zpívají vysokými ženskými hlasy, jejich bubny nabírají výrazně svižného tempa. Poslední hudebnice mlčí a její buben zpívá místo ní. Je ústřední melodií, která si postupně podmaňuje rytmus srdce a nohou. Netančí však jen nohy. Největší síla vychází z pohybu pánve ženy. Je to síla země, která pomáhá překonat všechny překážky, vyzývá k odvaze a zároveň uklidňuje a konejší. Symbolizuje ženu a její základní schopnost zrodit nový život. Vnější kruh, tvořený těhotnými ženami a těmi, které se musí opatrovat, je pomalým kolébáním pánve, něžným houpáním a opatrným podupávání. Druhý kruh je výplodem síly, divokosti a temperamentu. Jsou v něm netěhotné ženy, které mohou dát všechnu svoji vášeň do služeb rituálu. Prostředek celé chýše, pod hvězdnou oblohou, v záři oranžovo-rudých plamenů, v síle všeho, co posílají vnější dva kruhy, patří dvěma těhotným ženám, které se připravují na zrození. Spolu s nimi tam tančí hlavní kněžka. Tyto tři ženy se také cele oddávají rytmu bubnů a kouzlu této noci, nemusí být opatrné a všechno, co mají a dostanou, patří jim a životu, který brzy přijde.

Ztratila jsem pojem o realitě. Snažila jsem se nejdřív dělat pohyb pánví, tak jako ostatní, ale pak jsem prostě přestala nutit svoje nemotorné tělo, aby dělalo najednou něco, k čemu nebylo nikdy vedeno. Poddala jsem se rytmu, poskakovala jsem a svírala ruce zamčené v pevném kruhu. Viděla jsem před sebou tři ženy, které se na jednu stranu úplně soustředily na sebe, na druhou stranu jsem měla pocit, že vydávají spoustu energie, aby se uvolnily a mohly nechat své nitro a miminko v energetické sprše nás ostatních. Cítila jsem, jak mě pálí tváře, cítila jsem, jak vzduch zhoustl výdechy ostatních, cítila jsem, že se něco změnilo, že nejsem jen já, ale že ztrácím vědomí své vlastní osobnosti, aniž bych tím nějak trpěla. Zpívala jsem s ostatními melodii, kterou jsem nikdy neslyšela a mé tělo samo zrychlovalo. Vlasy mi vlály kolem krku a mě bylo jasné, že úkol rituálu byl zrovna v tu chvíli nejpodstatnější věcí ve vesmíru. Jedna z těhotných klesla na kolena a snažila se dýchat, kruh se hned přizpůsobil. Rytmus hudby byl velice podobný a přesto se tři kruhy, které se mi slévaly v mnohobarevný propletenec, najednou vlnily v téměř klidném souznění. Připadalo mi, jako bych byla v teplé vodě a něco ve mně vědělo v tu chvíli všechno. Píseň se pak změnila a jedna z těhotných dívek zase vstala. Postupně jsme s k ní připojily a ona přikládala své dlaně na srdce a posílala energii z něj na všechny strany. V jednu chvíli se můj a její pohled spojily a já jsem cítila, jak mi na celých nohách naskočila husí kůže. Jako bych dostala sprchu teplého a zářícího vzduchu a současně na mě odněkud foukl ledový vítr, čistý a mocný.. Udělala jsem totéž co ona a pak už jsem byla tak plná úžasné lehkosti a síly, že nezbývalo než dávat dál, jinak bych snad praskla. Měla jsem jí tolik a byla tak čistá a hlasitá, že jsem potřebovala dát všechno.

Bubny nutí vzduch, aby tančil, aby vířil. Zem se otřásá pod nohama tanečnic a oranžové světlo ozařuje vše teplým mihotavým světlem. Tváře žen se lesknou potem, chýší pulzuje energie a všechna se snaží být k užitku dvěma ženám, které to budou brzy potřebovat. Aby mohly pojmout to obrovské množství, musejí vydat svoji starou a zaprášenou sílu, kterou si až doteď schovávají. Nádoba se musí dostatečně vyprázdnit, aby mohla být dolita čerstvým a jiskrným vínem. A jak vydávají celým srdcem, vrací se jim a jejich dosud nenarozenému dítěti vše mnohonásobně zpátky. Prastará ženská síla prostupuje celým kruhem. Bubny vnikají do krve, do tepu do dechu všem. Není jedna žena, nejsou jednotlivé ženy. Jsme součástí podvědomí lidstva, jsme ženskou hybnou silou, jsme rituál plodnosti.A když je rytmus k nevydržení rychlý a mysl všech je pohroužena naprosto do taneční části rituálu, bubny náhle jako jeden umlknou a ticho, které přehlušuje jen praskot hořícího dřeva, je v nitru přítomných hlasitějším než předchozí písně.

Ženy usedají při stěnách chýše a bubny začínají opět znít. Nejdřív jen jako kulisa. Zvedá se první z oslavovaných. Její kroky jsou uprostřed kruhu nejdřív trochu nejisté. Její bříško se jasně rýsuje proti plamenům ohňů. Tančí se vzrůstající razancí, jako by nacházela sama sebe, jako by se snažila setřást úzkost, kterou snad cítí, jako by sama sobě dodával odvahu. Tu nalézá a její bříško s kolíbá s ní. Tančí se svým děťátkem, které se brzo bude chtít narodit. Ten tanec jí má dát sílu, aby přijala bolest, strach a sama sebe, aby byla připravena přijmout své dítě pro další život. K bubnům se tleskáním přidávají dlaně ostatních a když píseň končí, tato první žena utvrzuje svým zjevem skutečnost, že těhotná žena je bohyní. Ona tu sílu má. Ona dokáže všechno.

Druhá žena již nepřekonává strach. Ačkoliv je menší a drobnější, pramení z ní jistota. Její kroky jsou odrazem jejího nitra. I její bříško je kolébá s ní.

Dívala jsem se na tu divoženku a vnímala, jak mi připadala krásná. Myslím, že kdybych ji potkala v jiném čase, nikdy by mě to ani nenapadlo. Myslím v čase, kdy by to bříško neměla. V tu chvíli, když taneční parket byl jenom její a jejího miminka, jsem však viděla, jak je úchvatná a okouzlující. Bylo v ní něco posvátného, něco silnějšího, něco většího než v obyčejné ženě. Připadala mi zářivě klidná, půvabně žádoucí. Jako bych v ní viděla něco nadzemského.V závěru svého tance klesla na kolena a zhluboka dýchala. Někdo začal bouchat do podlahy a všechny holky v kruhu se přidaly. Byl to silný zvuk, hlubší dojem, jako buben.

Obě byly zpocené a tak jim Tamara nabídla sprchu. Mohly se sprchovat samy nebo se mohly nechat osprchovat. Při skoro obřadném omývání se zpívalo. My ostatní jsme zůstávaly v místnosti a čekaly na ně. Už za chvíli jsem začal mít dlouhou chvíli. Překvapovalo mě chování ostatních. Pár jich sedělo pohromadě, dotýkaly se jedna druhé a vypadaly blaženě. Měla jsem trochu obavy se projevit, ale v tu chvíli jsem měla nutkání se k nim přidat a být prostě jedna z nich. Tak, jak jsem to cítila při tanci. Ten dojem souznění mi chyběl. Jiné dvě ženy se objímaly jen ve dvojici a přišlo mi, že jedna pláče. Druhá ji objímala a konejšivě k ní mluvila. Přišlo mi to celé hrozně zvláštní a cítila jsem, že bych strašně chtěla chápat a cítit se jako ony. Můj racionální mozek s bránil a já jsem se na něj proto dost zlobila. Konečně přišly obě těhotné zpět. Jedna byla jen zabalená v dece, jinak nahá. Druhá byl trochu oblečená a říkala, že je jí zima.

Obě těhotné si lehly na připravená lůžka z kožešin. Obě zcela nahé. Jedna ponechala své tělo pouze záři ohňů, druhá se zahalila, protože chlad dnešní noci ji celou roztřásl. Kněžka poslal dokola misku s vonnými oleji. Každá z žen si namočila prsty a promnula si dlaně tak, aby olej rovnoměrně rozetřela. Pak za společného zpěvu vtiskly své myšlenky, přání a energii těhotné ženě do kůže. Teplo jejich dlaní společně s oleji hladilo kůži těhotné ženy a laskalo každé místo, na které bylo možné dosáhnout. Dotyk to byl něžný a přitom velice intenzivní. Jako měkké tlapky koťátka když pije od maminky.Podle výrazu žen, které byly v péči kmene, nebylo možné necítit se blaženě. Zpívaná melodie pronikala vzduchem a zemí a způsobovala novou vlnu vibrací a soustředění se. Zpěv se postupně ztišoval, až náhle, jako na povel umlkl.

Voňavý olej pokrýval moje prsty a já jsem se cítila součástí společenství. Už jsem všemu rozuměla, ale nevím, jak to bylo, protože to vůbec nešlo přes rozum. Zpívaly jsme mantru. Nejdřív to byla obyčejná píseň a pak jsme měla pocit, že tak nějak zvučí celou místností, znovu jsem se sama sobě ztrácela a vůbec mi to nevadilo. Když jsme domasírovaly, zabalily jsem těhulky do dek a nechaly je vychutnávat poslední dojmy toho večera. Pak nás Tamara vyzvala, abychom vyslovily svoje požehnání, ať to u bylo cokoliv. Ta moje těhotná byla ta, co přiznala, že cítila strach. Musela jsem jí říct, že mi v tu chvíli bylo jasné, že všechno zvládne.

Zazněla tam jedna myšlenka: „Když se narodí miminko, jedna hvězda slétne z nebe a narodí se. Když pak člověk umírá, Hvězdy se zase vrací na nebe. Všichni jsme taková světýlka, hvězdy, které slétly sem na zem..“

Potom Tamara vyndala karty. Těhulky měly položit své dotazy a karty jim měly odpovědět.

Kněžka přináší hrst věšteckých dřívek a klacíků. Bohyně života si jedna po druhé mají vybrat, které z nich jsou podstatné, a kněžka jim vyloží odpovědi na otázky, které je trápí.Vzrůstem menší bohyně vytáhne první klacík a kněžka praví:

„Projev svou tvořivost. Raduj se z tajemství svých vnitřních múz.“

Bohyně se usměje a vybírá tmavý kulatý kamínek.

„Přijmi svůj zmatek,“odpovídá s úsměvem kněžka, „Ač neznáš odpovědi na všechny otázky, buď v klidu.“

Věta zazní prostorem a pak je chvíli ticho. Bohyně s menším zaváháním volí větší dřevěný špalíček a říká: „Každý tvrdí, že to bude chlapeček. Informace ze mě říká, že ne. Co si mám myslet?“

Kněžka na ni s úžasem pohlédne a řekne to, co špalíček věští: „Neboj se snít. Existují neviditelné zdroje, které tvoje sny podpoří.“

Chýší zašumí potlačovaný smích a šepot.

Druhá bohyně je na tahu. První, co nachází naslepo po hmatu je stejný tmavý kulatý kamínek, jako první bohyně.

Je to legrační, ale druhá těhulka vytáhla přesně tu samou kartu jako ta první. Také ji karta nabádá ke klidu a odvaze. Druhý dotaz, který kladla, se týkal jejího muže a syna. Co s nimi v době porodu?

Karta odpovídá:

„Říkejte pravdu. Klíčem k autenticky prožívanému životu je integrita.“

Tamara se pokouší prohlášení karty vysvětlit tím, že by snad měla zařídit všechno tak, aby ona, rodící žena, a její miminko byly ve chvíli porodu na prvním místě. Ano, tak by to mělo být, myslím si.

Chvíli jsem ještě seděly a pak jsme se ještě jednou všechny chytily za ruce a chvíli jsme vnímaly závěr rituálu. Potom jsme postupně odcházely, jak kdo potřeboval. Cítila jsem se být součástí toho všeho a ten pocit mě tak pohlcoval, že jsem se necítila ani trochu unavená. Zvlášť řeč karet na mě udělala dojem. Opatrně jsem se přiblížila k hromádce obrázků a jednu kartu si vybrala. Můj dotaz zněl, co si o tom mám myslet, co mám cítit, jak to mám pojmout. Nejistě jsem kartu obrátila mezi prsty a s zatajeným dechem jsem si přečetla odpověď:

„Přiznejte si, že jste skvělí. Svět potřebuje Vaši skvělost a ušlechtilost.“

Dívala se na tu kartu, chtělo se mi smát a přitom mi bylo, jako by mě někdo pochválil. Za co to bylo?

Vůně bylin zůstává v chýší, světla ohňů dohasínají. Slyšet je hovor žen. Jejich přání, zkušenosti a podpora. Některé pomalu odcházejí, jiné nemají naspěch. Vzduchem se rozlévá síla energie, která dnes byla vypotřebována a znovu se zrodila s větší intenzitou. To kouzlo bude provázet obě matky, bohyně, v následujících nelehkých dnech plných očekávání. Dá jim sílu přijmout a překonat bolest a dovolit novému životu, aby vnikl. Dá jim sílu zrození.

nahoru

 

Ten den

Myslím, že nic na světě není náhoda. Nevím kam až mě tahle náhoda, o které vám chci napsat, povede, ale začátek vypadá velice napínavě a významně. Takže..

Jednoho dne uprostřed prázdnin jsem se rozhodla, že je třeba jít do Áčka. Že bych potřebovala ten klid a pohodičku, kterou tam pocítím. Už dlouho jsem tam nebyla a ani nevím, proč jsem si tak najednou vzpomněla. Podotýkám, že byl první měsíc prázdnin. Jisté je, že jsem se upnula k nejbližšímu úterý jako k datu, na které se člověk moc těší. Zkoušela jsem se v Áčku objednat, ale nepovedlo se mi to. Pak jsem zjistila, že tam skutečně nikdo není a první den, kdy je možné volat, je úterý dopoledne. Čas do té chvíle se neuvěřitelně vlekl. Konečně přišlo úterý a já telefonovala.

„Dobrý den, chtěla bych se přihlásit dneska od šesti na tance.“

„Dobrý den, tak si Vás píšu,“ozval se příjemný ženský hlas v telefonu.

Najednou jsem si uprostřed zapisování vzpomněla, že Tamara kdysi říkala, že kdyby někdo chtěl a mohl něco napsat, že bude ráda.

„Bude tam dnes Tamara?“zeptala jsem se jen tak mimochodem.

Hlas trochu zaváhal a pak odpověděl:“Ano, dneska tu bude.“

Hned, jak jsem zavěsila sluchátko, rozhodla jsem se, že teda něco napíšu a přinesu to Tamaře, když jsem to ten rok odkládala. Bylo to jak když někdo vede moje kroky, slova, písmena. Můj výběr vedl k první hodině strávené v Áčku a obřadu Volání miminek, kterého jsem se zúčastnila. Písmenka se ze mě sypala úplně sama a bylo to k neuvěření snadné. Ani jsem to po sobě nepřečetla, papíry vytiskla a vyrazila na šestou do Áčka.

První, co jsem ten den viděla, byla Tamara stojící u toho pultíku na placení. Otočila se a hlasitě se ptala: „Ahoooj, co ty tady děláš?“

Ta otázka mě trochu překvapila. Že bych neměla přijít? Pak jsem viděla procházející těhotnou dívčinu a pak druhou, třetí.. Všechno během těch pár nadechnutí od té otázky.

„Aj, aj,“ povídám, „tady je to dneska pro bříška, co? To jsem tu asi špatně..“

Tamara se usmála a povídá: „To je škoda, myslela jsem, že jsi těhotná, ale to nevadí, ty přece chceš miminko, ne?“

„No, jasně,“ zasmála jsem se, ale myslím, že jsem trochu zčervenala. Jestli já chci děti, to je mi otázka.

„Tak se pojď nakazit!“

Vzápětí jsem si vzpomněla, že jsem přinesla vlastně ty povídky. Předávání provázely mé rozpaky a Tamařina radost. Otevřela desky a přečetla asi tři věty, než jsem to rozdýchala a řekla: „Teď to nečti, prosím..“

Tamara sklapla desky a řekla:“Máš pravdu, přečetla jsem pár řádků a už mám husí kůži.“

To byl ale jen začátek.

Potom začlo tančení s těhulkami. Nikdy jsem neviděla, asi jako většina obyčejných lidé, tolik těhotných žen pohromadě. Musím říct, že každá z nich byla jiná. Některá bříška byla už veliká a jiná ještě nebyla vůbec vidět. Řízením té děsné náhody(!)si vedle mě sedla Štěpánka, která měla za necelý týden termín porodu. Její bříško bylo asi největší v místnosti, i když tam byla ještě jedna skoro-maminka, která měla termín asi tak stejně.

Když se řekne, že je žena v jiném stavu, je třeba to brát doslovně. Ona je skutečně naprosto jiná, odlišná od ostatních žen. Je to vědomí očekávaného zázraku, co ji činí tak nádhernou a dokonalou. Nikdy jsem nechápala, když se někdo nad těhotnou ženou ofrňoval nebo když se ona sama nezdála sama sobě dostatečně hezká. Mnohé z těch, co jsem potkala dříve, se topily v pochybnostech a působily nešťastně. Dokonce jsem se setkala s reakcemi strašlivě hloupých lidí, kteří označovali tělo těhotné ženy za nevzhledné, neforemné a dokonce znetvořené. Takové lidi jsem měla chuť mlátit. Mě naopak přijde, že jsou mnohem hezčí, právě s vědomím té výjimečnosti, svým jiným stavem. Jakoby na těch pár měsíců nahlédly do jiného světa, jako by věděly nějak víc. Mají svůj úkol a jsou opravdu jedinečné a krásné.

Já jsem se cítila ze začátku dost nepatřičně, zvlášť když jsem měla říct, že já těhotná nejsem a že jsem se trochu spletla. Když jsem líčila, jak jsem se z ničehož nic rozhodla, že je třeba jít do Áčka, tak mě Tamara přerušila:“Tys nevěděla, že tu dneska jsem?“

Moc jsem tu otázku nepochopila a zmateně jsem odpověděla, že ne.

„Já jsem tu totiž jenom dneska, za celé prázdniny jenom jeden den.“

Můj úžas byl veliký a ještě pořád trvá. Proto ten ženský hlas do telefonu zaváhal a proto se taky Tamara ptala, co tady dělám. Došlo mi, že náhlý popud napsat ty povídky a přinést je ten den Tamaře byl také dílem té slavné náhody.Jeden jediný den z celých prázdnin.

Dodala jsem ještě nahlas, že se mezi nimi cítím moc hezky.

Když jsme se všechny vypovídaly, měly jsme si lehnout a meditovat. Neměla jsem bříško jako ostatní, tak jsem si dala na břicho polštářek a nechala se unášet řízenou meditací. Byla jsem nahá na pláži a vál teplý vítr. Slunce hřálo, ale nepálilo, moře vonělo a stromy za mými zády jemně šuměly. Taky tam byli ptáci a v moři delfíni. Šla jsem tím pískem, abych zjistila, že moře je příjemně teplé a že mě delfíni volají k sobě. Nejdřív jsem šla a pak plavala a pak jsem potopila a zjistila jsem, že můžu pod vodou dýchat. Dno klesalo do modrozelené hloubky a mě bylo tak krásně a volně. Obklopili mě delfíni a chvíli jsme jen tak blbli. Užívala jsem si stavu beztíže. Někam jsme mířili. A tam bylo moje miminko. Malinko mě vyrušilo uvědomění si toho, že mám na břiše polštářek. Pak jsem to zavrhla jako malichernost a vrátila se v myšlenkách ke svému miminku. Představa byla tak jasná, že jsem rázem zapomněla na to, kde skutečně jsem. Chvíli jsme si hráli a pak mě nějaký hlas (patřil Tamaře, to vím, ale v tu chvíli to bylo prostě zvenčí) vyzval k tomu, abych svému miminku něco řekla nebo se na něco zeptala, pokud chci. Zaváhala jsem a pak jsem se svého miminka zeptala, jak to bude s tím jeho příchodem, jestli to bude snadné a jestli se mám tedy obrnit dobrými nervy a nebo jestli můžu být úplně v pohodě.Nebyla to konkrétní otázka, spíš vyslaný pocit. Chvíli bylo ticho. Přesně jako když se někoho zeptáte a on chvíli přemýšlí a mlčí. Za tu krátkou chvilku jsem se stihla drobátko vyděsit. Zdálo se mi, že ani moc nedýchám. Pak se mi v hrudníku najednou objevilo hřející a zářivé místo, něco nádherně pozitivního a to bylo moje odpověď. Také neartikulovaná, taky to byl jen pocit. Pocit naprostého bezpečí a intuitivní dokonalé jistoty. Bylo mi nějak jasné, že bez potíží přijde čas, kdy nebudu mít na břiše jenom polštářek. Teplo se roztahovalo po celém mém těle a já se cítila v bezpečí. Pak už byl čas se vrátit. Ale já jsem si vychutnávala pořád ještě ten pocit, pořád ještě jsem byla v tom moři a pohrávala si s teplem, které se teď usadilo všude pod mou kůží, bylo to jako milá a oblíbená melodie, kterou člověk může a chce přehrávat pořád do nekonečně.

Potom jsme tančily, legrační bylo, že jsem si vylosovala Štěpánku, tu s tím největším bříškem. Jak to Tamara říkala? Že se mám jít nakazit? Bylo to příznačné pro ten den, plný takzvaných náhod. Cítila jsem, jak se trochu přihlouple usmívám, strašně často sklouzávám pohledem k tomu velikému bříšku a trochu se bojím ke Štěpánce přiblížit, abych jí neublížila. Typická reakce člověka, co není zvyklý vídat těhotné ve své blízkosti. Štěpánka byla roztomile neobratná, jako medvídek. Ona si mi postěžovala na bolavá záda a já jsem jí pověděla o tom, že jsem ještě nikdy nepohladila žádné bříško a že věřím tomu, že až to udělám, otěhotním skoro hned. Smála se mi, ale mou pověru mi nechala. Bříško jsme si nepohladila, ještě na to není ten správný čas.

Pak už byl konec, ale já jsem zůstala i na tance pro netěhotné. Nesmírně mě překvapilo, jak se v místnosti změnila nálada. Jak jsem si rychle zvykla na tu záři princezen s bříšky, obtěžkaných novým životem a vlastním zázrakem. Jako by se i ochladilo, jako bych přišla o obětí. Uvědomila jsem si, jaké výsady se mi dostalo. Jak důležitý okamžik jsem ten podvečer prožila. Věděla jsem, že to vědomí dokážu v sobě uchovat. Stejně jako příslib uchovaný v mých žilách ve formě tepla a světla, které přišlo s jednou otázkou položenou v tom hřejivém moři.

Celý večer měl ale ještě pokračování. Tonula v rozpacích, když mi Tamara před asi dalšími dvanácti ženami navrhla, ať přečtu nahlas aspoň jednu ze svých povídek. Bylo to mnohem víc než jsem čekala. Číst povídku před lidmi, kterým je de facto určena, nahlas a v den, kdy byla stvořena, to bylo prostě velice silné. Ale šla jsem do toho. Nejdřív se mi třásl hlas a holky poslouchaly tak tiše, zdálo se, že nikdo ani nedýchá. Vžila jsem se do té rok staré historie a četla jsem v tom pološeru v záři jedné svíčky tu druhou povídku . Když jsem dočetla, bylo ticho. Myslela jsem, že třeba myslí, že ještě něco bude. Ne. To jen prostě mlčely. Jedna utírala slzy, jedna řekla, že to bylo kouzelný, Tamara jen chvíli koukala a pak řekla, že „to je krásný..“. Pak mě zavalily takovou spoustou energie, že jsem to nedokázala ustát. Bylo to tak dech beroucí a já jsem byla v tak obrovských rozpacích, že jsem měla chuť se schovat někam do ticha a chladu. To nešlo, tak jsem jen sklonila hlavu. Tamara mě přišla obejmout a děkovala mi, že jsem jí splnila sen, který měla, a že si vždycky přála, aby o tom někdo napsal, ale že to napíše takhle krásně, to prý nečekala. Objímala mě a já jsem červenala a brečela a bylo to strašně silný. Ještě dlouho trvalo než se věnovala pozornost něčemu jinému než ubulené a červené pisatelce.

Domů jsem se vrátila bohatší o tolik zážitků, že jsem zářila jak sluníčko. Dokonce ani unavený manžel nemohl spát a poslouchal, co jsem mu překotně vyprávěla. Vzpomínala jsem na detaily toho večera, ani jsem moc neviděla náš byt ani jeho. Prodlívala jsem znovu v uplynulých hodinách a cítila, jak mě pálí tváře.

Radek to pak celé uzavřel slovy: „Jsi krásná.“

Na jazyku jsem měla bláznivou odpověď, jakou používám obyčejně, protože já prostě moc nedovedu přijímat komplimenty. Tentokrát jsem stihla zavřít pusu, než ta slova z ní vyšla. Podívala jsem se na svého muže.V očích měl fanatický výraz, vůbec nevypadal unaveně ani rozmrzele, že mě musí poslouchat. Říká se, že krása je v očích toho, kdo se dívá. A tak to přesně bylo. Zůstala jsem na něj chvíli zírat, pak jsem ho objala a po dvanácté ten den jsem zas měla slzy v očích. Už toho byl na ten den moc. Byl čas jít spát. Dobrou noc…

nahoru

 

Slunovrat

Dnešní den byl Slunovrat. Šla jsem do Áčka a ještě než jsem tam došla, jsem byla tak zdrchaná, že jsem se bála, abych neusnula v chůzi. Teď, když to píšu, probíhají mnou střípky poznání a skládají se v dosud nekompletní skládačku, puzzle, které pochopím až úplně nakonec. A taky vlny energie, ohňové a sluneční, symboly léta, které právě přišlo. Dnešní nocí jsem se zase o kousek změnila, pomalu a nezadržitelně. Byla to nevyslovitelná krása, když se mé zmožené tělo donutilo k pohybu a najednou to šlo. Najednou to šlo úplně samo a člověk vířil v rytmu hudby a ztrácel sebe, absolutně ztrácel zábrany. Zapomněla jsem, že tam netančím sama. Měla jsem tančit s bohem Apolónem a já si to představila. Bůh slunce měl hnědé oči, ve kterých běhaly ohňové jiskřičky, kolem hlavy hřívu vlasů. Měl zlatě opálenou kůži a vyzařovala z něj síla osobnosti. Kopírovala jsem jeho pohyby, které mi posílal nitrem v záblescích plamenů, divokých a primitivních. Pomalu jsem se stávala plamenem sama a už jen na pozadí jsem vnímala rychlý rytmus bubnů a bubínků. Poddávala jsem se rytmu hudby a žáru Apolonových paží, které mě objímaly, ale neomezovaly v pohybu, jen mi dávaly energii k prudkému vybíjení všeho, co musí ven. Vlasy mi volně létaly kolem hlavy a prohlubovaly tak zářivý prožitek. Už jsem nevnímala, co dělám, jak se hýbu, bylo to naprosté podlehnutí vášni, která se ukrývá v hudbě, v tanci, v létě.. Oheň spálil vše nepotřebné, oheň probudil mé nitro do úplné bdělosti a ponořil ho zároveň do ospalé malátnosti. Ten oheň mne prostoupil do konečků prstů a prozářil můj úsměv. Když píseň skončila, dýchala jsem skoro klidně, mé srdce silně a pravidelně bilo a já jsem cítila, že někde v duchu zůstal Apolon se mnou a jeho žár že mě neopustí celé léto.

nahoru

foto: Lakshmi a Robert Rambousek