Přihlášení k odběru novinek



POVÍDKY JIŘINY POLÁKOVÉ

pisingr@seznam.cz

Jakoubek Matouš
Hartmanice
Tancování s malou duší
Návštěva na těhutanečkách
Vzpomínka na den
Zrození Malé duše
Sen o Malé duši
Příchod
S Johankou na tanečkách
Strasti Malé duše
Aninka Magdalena
Zrození Rozárky
Požehnaný den
Čekání na výsledky
Maminko…já Tě neslyším…
Vánoční příběh plný andělů

Jakoubek Matouš 3.12.2001 4080g 51cm

Aneb jeho příchod za světa Andělů

jakoubek1
Dneska v noci jsem zase nemohla spát. Zase se mi hlavou honily věci, které musíme udělat a zařídit.

Jako třeba koupit bačkůrky Kubíčkovi do školky, nechat ho vyfotit, vymyslet, jak to tady uděláme, abychom se sem nějak vešli, kdy začnu připravovat věcičky na miminko (letos mi to půjde pomalu) a taky kolik cukroví budu letos péct, jaký uděláme dětem stromeček a cože bych jim vlastně měla koupit. No uznáte, že je toho požehnaně. A jak jsem tak přemýšlela napadlo mě, že je moc nespravedlivé psát jen o Malé duši. Jak to, že jsem nenapsala pořádně, jak to s tím naším Kubíčkem a Aninkou vlastně bylo. A tak vám teď všechno napíšu. Inu jak to tedy bylo...

Ač jsme spolu byli už hezkých pár let a já po miminku strašně moc toužila, život nám nějak nepřál. Musela jsem se nejdřív uzdravit z poměrně závažné nemoci, pak zas polda a když už jsme ze všech nemocí vyšli, neměli jsme kde bydlet. Přivést miminko do domu plného lidí se mi opravdu nechtělo. Bydleli jsme v tu dobu u Poldovo maminky se švagry a babičkou a moc vesele mi nebylo.

Pomaličku mě začaly deptat kočárky s miminky a ty šťastné maminky co je vezly také. Naštěstí můj milovaný dědeček usoudil, že už to dál nejde a odstěhoval se k našim a nám přenechal svůj maličký byteček.

26.3.2001 jsem si nechala vytrhnout své dva bolavé zuby moudrosti a jelikož jsem se cítila opravdu divně, běžela jsem si udělat těhotenský test. Dvě čárky mi do očí vehnaly slzy. Ano,byla jsem šťastná, jenomže co čert nechtěl, došlo mi, že pár dnů po tom, co se zřejmě malý človíček usadil u mě v bříšku, jsem byla na očkování proti žloutence. Následoval zběsilý telefonát na hygienickou stanici, kde se mi dostalo ujištění, že zrovna ta má vakcína se používá i v těhotenství.

Hned jsem běžela tu nádhernou zprávu povědět všem mým blízkým. Všichni se radovali a my také.

Děda dokonce měl sen, že k němu přišla Panna Marie a řekla mu, že čekám miminko.Takže děda ani nebyl překvapený, ale se slzami v očích mi ukázal maličkou porcelánovou sošku Panny Marie, kterou našel nepoškozenou na římse za oknem svého bytečku. Byla tak křehká... nikdo nechápal, jak se mohla dostat do třetího patra na římsu. I kdyby ji někde vzala nějaká straka zlodějka, proč ji zrovna dala na dědouškovo okno. No třeba nám z chlapečka vyroste duchovně vyspělý tvoreček:-)

A tak jsem si užívala svého nádherného prvního těhotenství. Nic mě netrápilo.V 15.týdnu dělalo mé malé miminko takové kotrmelce a přemety, že jsem na něm mohla oči nechat.

Byla jsem šťastná. Až do 16. týdne, kdy mi nabrali krev na genetické testy. Já poprvé těhotná, neměla potuchy na co a proč to dělají. Když se za dva dny rozezněl telefon a pán na druhém konci mi řekl, že musím hned přijet, že výsledky jsou špatné, myslela jsem, že se mi rozpadá svět. Na genetice mi napsali žádanku na odběr plodové vody a nikdo se se mnou moc nebavil.

Výkon mi udělal můj dr. Koukala jsem na své miminko, které se určitě moc bálo. Nic kromě duše mě nebolelo. Musela jsem pár dní ležet a čekat skoro celý měsíc na výsledky.

Byl to nejsmutnější měsíc mého života. S Poldou jsme přemýšleli, vymýšleli co a jak. Brali jsme to ze všech stran. Zhubla jsem 6 kilo, nemohla jsem spát. Byla jsem zoufalá. Cítila jsem, že já přece nemám právo rozhodovat o životě někoho jiného. To Bůh dal život tomu malému tvorovi. A ten malý tvor mi začal dávat najevo, že je ve mě.

Celou dobu jsem měla pocit, že kolem mě cosi je. Nevím co to bylo, ale konejšilo mě to a dodávalo pocit klidu. A tak jsme se rozhodli. Miminko si necháme, budeme ho milovat takové, jaké bude.

V den, kdy měly být výsledky, jsem nemohla spát. Od rána jsem koukala na telefon a počítala vteřiny do osmé ranní, kdy genetici nastoupili do práce. Bílá s kruhy pod očima, se srdcem kdesi mimo mé tělo, jsem se ptala na zdraví svého miminka. Po zprávě, že miminko je naprosto v pořádku a že je to chlapeček jsem cítila, jak spadl strašlivý kámen z mého srdce. Byla jsem najednou tak lehká... a tak strašlivě moc šťastná!!!

Zbytek těhotenství jsme prožili v souznění a v nádhernu.Každý den jsme si povídali. Já chytala miminku nožičky a miminko mi je strkalo do ruky. Jak moc jsem se těšila na naše setkání. Čím blíž bylo, tím víc jsem cítila radostné chvění kdesi u srdce.

2.12.2001 jsem si zašla do kostela, pan farář mi požehnal bříško a po mši jsem věděla, že se Jakoubek narodí.

Celý den mi tvrdlo bříško a bolely mě záda. Stahy byly pravidelné celý den, ale určitě to nebylo k odjezdu do nemocnice. Teprve večer pořádně zesílily.

Měla jsem stahy po 10 minutách a přitom mě vůbec nebolelo bříško, ale záda. A nejhorší bylo, že mi nic nepomáhalo. Ale myšlenky na miminko mě hnaly kupředu. O půlnoci jsme zavolali do Capu na Bulovce a optali se, jak že to má vypadat. Další dvě hodiny jsem strávila pod sprchou a se stahy po 5 minutách jsme vyrazili. Po cestě nás zastavila policejní hlídka, když viděli o co jde, pěkně zasalutovali a pustili nás.

Další hodiny jsem trávila na čekacím pokoji, protože do Capu se mohlo, až když byla maminka otevřená na 3 cm. A to jsem teda nebyla. V 6:30 další den jsem se konečně mohla přestěhovat do Capu. Skákala jsem na míči, koupala se pod sprchou a pila čaj z maliníku. Začaly mi slábnout kontrakce. Byla jsem unavená, nevyspalá a bolavá.

V 11:30 jsem si vlezla do vany. Vůbec se mi tam nelíbilo. Křížové bolesti se ve vodě ještě zhoršily a tak jsem uprchla zase na sucho. Najednou se Kubíček začal hnát na svět tak rychle, že ho museli chudáka zase strkat zpátky. Zřejmě jsem ještě nebyla úplně otevřená. Pořád jsem se snažila myslet na miminko, jakpak mu asi je, jak to zvládá a jestli se na mě těší jako já na něj.

Ve 13:45 jsem poprvé uviděla našeho maličkého chlapečka.Vážil 4080g a měřil 51cm.

Byl nádherný, voňavý a teploučký. Nechali nás chviličku spolu a pak ho šla dr. obhlídnout.

Pak mě pan doktor dvě hodiny zašíval a našeho Jakoubka měl Polda. Koukal na něj a Kubíček si u táty v náručí jemňounce broukal. Pak mě odvezli na šestinedělí a Jakoubka na novorozence. Prý až se osprchuji, tak mi ho dají. Tak jsem se donutila vstát, abych mrňouska měla hned u sebe. Když pak ležel v mé posteli, nemohla jsem se ho nabažit.

Jak už to bývá, byl nejkrásnějším chlapečkem pod sluncem. Koukal se na mě očima do široka otevřenýma. Koukal celou noc. A já koukala a ptala se sama sebe, jak můžu mít tak nádherné dítě.

Třetí den bohužel dostal žloutenku a sestry mi ho odvezly. Měl infuzi v hlavičce, přivázaný a rozpíchaný ručičky a nožičky, pásku na očkách. Vypadal pod lampičkou jako zraněné ptáčátko. Nechtěl mlíčko, nechtěl nic. Já uplakaná maminka stála a jen koukala, jak mé nebohé dítě trpí. Některé sestry byly hodné, některé opravdu zlé. Já ač člověk mírumilovný, měla jsem chuť některé z nich praštit. Tak jsem si aspoň stěžovala.

Po 10 dnech nás konečně pustili a my odjeli ukázat našemu milovanému Kubíčkovi jeho domov.

nahoru

 

Hartmanice – a Cesta Ženy

hartmanice

Moji milí:) hodně z Vás se mě ptalo na to, co že to ta Cesta Ženy v Hartmanicích znamená:)

Nuže pokusím se Vám to trochu objasnit.

Na tuto Cestu mě nalákal letáček v A centru, kam chodím na tanečky. Chystala jsem se už několikrát, ale buď byly nemocné děti nebo, a to bylo loni, jsem zachraňovala Johanku v bříšku.

A tak jsem byla převelice šťastná, že jsem letos konečně mohla tuto Cestu absolvovat. Je to asi tak. V malém penzionu v Hartmanicích u Poličky se sešlo několik žen. Nevím kolik nás bylo. Možná 30. Převážná většina z nás tam byla bez dětí. Pak malé výjimky jako já :), má kamarádka a dvě další. Vlastně jedna z oněch dalších byla žena, která se mnou chodila na

tanečky, když jsem v bříšku chovala Aninku a ona své první miminko Kristiánka. O to byla má radost větší, že jsem ji od porodu neviděla a měla tam svého druhého synka:)

Na mé první dny bez většiny dětí nás vezl Polda. Byla to cesta opravdu záživná, obzvláště pak pro moji bolavou a nemocnou kostrč. Ale děti hezky usnuly a ¾ cesty vzorově prospaly. Po příjezdu jsme si daly kávičku a rozloučily jsme se s Poldou. Mě se srdce svíralo při pomyšlení, jak zvládnu 4 dny bez Aninky a Jakoubka. Ale už jsem potřebovala věnovat nějaký čas také sama sobě. A tak jsme se sešly ve velkém sále s ostatními ženami. Večer jsme protančily v rytmech břišních tanců. Šátky cinkaly a já cítila množství energie, jak proudí kolem mého srdce. Jako bych se zase napojila na tu správnou jinou energii, která mi poslední dobou tolik chyběla. Vychutnávala jsem si chvíle klidu, kdy jsme se mohla aspoň trochu soustředit jen a jen na sebe. Do bazénu jsem bohužel musela chodit sama, až když Johanka usnula, nebo s ní, ale mimo program ostatních žen. Ne, že by mi to tolik vadilo, protože nějak neumím věci dělat programově, ale když jsem pak rychle skočila do bazénu a viděla, jak ženy v klidu leží na dně bazénu, jiná se zase vznáší jako embryo těsně pod hladinou, trošku jsem jim záviděla, že nemohu taky. Pak jsem se dověděla, jak se za jediný večer zbavily strachu z nenadechnutí. Pokusily se o své znovuzrození. Proplouvaly porodními cestami a na konci na ně čekala maminka. Mohly tak přirozený porod zažít i ty, které byly na svět zrozeny císařským řezem či jinak.

Příští den se ženy odebraly tvořit náhrdelníky z korálků a tančit v lese. Já a ostatní maminky s dětmi jsme zůstaly v penzionu. Užívala jsem si té neskutečné pohody s kafíčkem a vynikajícím domácím dortíčkem. Johanka byla celé dny neskutečně hodná, jakoby věděla, že potřebuji nabrat energii a chtěla mi to dopřát. Zdobení velkého dítěte uvnitř sebe probíhalo za ženského zpěvu. Zdobily jsme jedna druhou různými přírodninami. Měnily jsme se v přírodní, divé ženy, které objevují energii svých duší. Poslední večer jsme strávily tančením u ohně na živé bubny. Energie bubnů se mi vrývala do srdce. Jejich rytmus mě nutil tančit. Bosé v sukních jsme vydávaly ven vše, co nás trápilo a co nás svazovalo.

Ještě než jsme se vrátily do dalších všedních dní, vytvořily jsme si každá obraz svého vnitřního pocitu.

Byly to krásné čtyři dny. Byly naplněné vyprávěním příběhů různých žen. Jejich příběhy nosím hluboko v duši. Některé z nich mi byly velmi blízké, s některými jsem plakala, s některými jsem soucítila jejich obrovské utrpení. Byly to 4 nádherné dny, které v mé duši cosi otevřely. A já se velmi těším, že budu mít možnost si je někdy zopakovat.

nahoru

 

Tancování s Malou duší...

aneb jak to chodí na tanečkách

Každé úterý chodíme s Malou duší na těhotenské břišní tanečky. Je to úžasný. Sice jsem chodila i s Aninkou v bříšku, ale prostě mi připadají pořád úžasný. Chvilka povídání, relaxace, protažení a tancování a na závěr zazpívání miminkům je nádherné.To všechno za vůně olejíčků a záře svíčky.

Zrovna minule, před kontrolou, jsem povídala, jak u sebe v bříšku vidím malou holčičku.

Bylo to krásné. Byla jsem u sebe v bříšku. Malá stejně jako ona. Dívala se na mně velkýma očima. Byly krásné a moudré. Kolem bylo příjemné teplo.Vznášela jsem se, se svou Malou duší. Do vody, ve které jsme plavaly, prosvítaly zlaté paprsky léčivé energie. Držela jsem Malou duši za drobné ruce. Ze srdcí nám proudilo růžové světlo a objímalo nás. Cítila jsem klid, lásku a bezpečí. Dlouho jsme si povídaly. Držela jsem Malou duši v náručí a cítila její malé tělíčko. Bylo měkké a teplé. A nádherně vonělo. Zabalila jsem Malou duši do závoje z bílého světla, aby ji Andělé chránili a opatrně jsem se vrátila zpátky do našeho světa.V srdci mi zůstalo světlo od mého malého miminka.

No řekněte, nechodily byste na tanečky taky? :) Už se moc těším na další setkání s Ní :)

nahoru

 

Řeknu vám všem novinku..

Kdyby jste to totiž nevěděli, tak naše Kačka má v bříšku zázrak. Malý zázrak, co bude mým synovcem nebo malou neteřinkou.

A protože se mi dostalo té pocty a byla jsem pozvána k narození onoho maličkého človíčka, řekla jsem si, že bych někdy s Kačkou měla navštívit těhotenské tanečky a napojit se na stejné vibrace a vůbec si tak připomenout energii těchto skvělých tanečků

A tak jsme vyrazily. Sál jako vždycky voněl kouzelnými oleji a svítil jemnými světly svíček. Kolem dokola na podložkách seděly maminky. Povídaly si a já tiše naslouchala a s úctou pozorovala barvy kolem nich. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy jsem neviděla těhotenské tanečky jako netěhotná.Vnímala jsem energie v sále úplně jinak než jindy. Cítila jsem zvláštní klid, který z maminek tryskal ven.Cítila jsem jakési souznění celého kruhu, cítila jsem bezpečí.

Při chvilce relaxace procházím krásně zasněženou loukou u nás na chalupě. Vidím každičký strom, každý kousek louky. Ve sněhu se třpytí paprsky odrážejícího se slunce. Maličkou Johanku si nesu schovanou pod teplou bundou. Je v šátku... schoulená jako v bříšku. Kolem mě pobíhají Jakoubek s Aninkou a honí se s tátou. Rozhlížím se kolem a z dálky vidím přicházet Kačku. Na břiše má uvázané nové, nádherné miminko. Děti se smějí a my si tiše povídáme. Jdeme až nahoru na kopec. Je z něj vidět do Krkonoš. Kolem se rozléhá dětský smích. Se zatajeným dechem se dívám kolem sebe. Děti skotačí, smějí se a háží po nás sníh.V duši mám takový klid a ticho…jakoby se dotknul samotný Bůh mého srdce... Začíná se stmívat. Jdeme pomalu vyšlapanou cestou ve sněhu a z dálky vidím malou chaloupku. Okna svítí a z komína stoupá dým. Z chaloupky se ozývá veselé povídání a smích. Vejdeme a vítají nás naši blízcí. U velikého stolu sedí snad všichni ti, které máme rádi. Pobíhají a nalívají nám teplý čaj a do talířů dávají teplou polévku. Sedíme u kamen a je nám hezky. Za chvíli vše utichá. Já, můj muž a naše maličké děti ležíme na teplých poduškách u ohně. Naše dlaně hladí jejich malá tělíčka. Děti usínají. Nezměrnou láskou objímám mé drahé a tiše jim šeptám, jak moc je mám ráda…

Ani se mi z relaxace nechce odejít... Ale tanec volá a tak s chutí pohupuji svými boky stejně jako ostatní maminky.Většinou tančím se zavřenýma očima. Tentokrát jsem nemohla. Musela jsem se dívat. Na bříška, vlnící se v rytmu andělské hudby. Viděla jsem nádherné barvy, které tvořily kruh. Z každého bříška vycházel proud jiné barvy, po chvíli se spojil a vytvořil spirálu, která se uprostřed kruhu přeměnila v obrovskou žlutou kouli. Koule pulzovala a její světlo zářilo do všech koutů místnosti. Měla jsem pocit, jakoby si miminka spolu povídala. Jakoby tancovala spolu s maminkami.

S hřejivým pocitem usedám do kruhu a držíme se za ruce. Zpíváme indiánskou ukolébavku. Ze srdce mi tryskají růžové paprsky.Vím,že se dotýkají mých dětí doma v postýlkách.

Odcházím nabitá energií a s pocitem, že na mě doma čekají ty nejkrásnější zázraky.

nahoru

 

Vzpomínka na den, kdy vešla Malá duše

Byla jsem včera po delší době na tanečkách. Přes prázdniny totiž bohužel letos nefungují.Povídaly jsme si jako vždy o všem možném, když na konec kruhu četla jedna z žen svou povídku. Bylo to takové vyprávění o jejím prvním zážitku na tancích. Přiznám se, že mi do očí vehnalo její vyprávění slzy.

Zavzpomínala jsem, jak jsem přišla na tanečky prvně já. Ano zrovna byl porodní rituál. Mám na ně nějaké zvláštní štěstí. Maminka vytancovávala své miminko. Byla jsem fascinovaná, jak dokáže s tak velkým bříškem tančit.

Pamatuji si, že jsem na prvních tanečkách plakala. Ani nevím proč. Možná se z mé duše cosi vyplavilo.

Vzpomínala jsem i na den, o kterém ona žena vyprávěla. Ano,byl to pro mě velký den. Byl opět porodní rituál.Tentokrát dvojitý. A mohla jsem si ho vychutnat plnými doušky, protože jsem byla netěhotná... zatím :)

Pomáhaly jsme maminkám přivolat jejich miminka. A já neměla ani zdání, že přivolám jednu Malou duši.

Byl to opravdu krásný den.Už od rána jsem měla dobrou náladu. Jakoby se na mě celý svět smál. Večer jsme si s kamarádkou vyrazily zatančit a šup. Byly jsme potřeba. Byla potřeba naše energie. Kolem dokola dvou nádherných těhotných maminek my a ostatní ženy. Byla to síla. Energie hýbala našimi těly. Zavřela jsem oči a vnímala jen vlny. Přípomínalo mi to porodní stahy. Ano, přesně takovou silou jsem vnímala proud energie, který od nás putoval ke dvěma bytostem uvnitř našeho kruhu.Všude kolem jsem cítila jakési vibrace. Pamatuji si, že mě brněly prsty u rukou. Když jsem otevřela oči, viděla jsem zlaté světlo, které objímalo obě těhotné ženy a kolem jejich bříšek se měnilo na jemně růžovou. Byla jsem fascinovaná tím, co vidím. Myslela jsem, že jsem se možná zbláznila. Mám nedostatek kyslíku či něco podobného.

Pak se z jednoho rohu vynořila bytost, která zářila jasným stříbrným světlem. Jen stála a dívala se a já měla pocit, že i mě chce něco říct.

Tanec skončil a naše ruce věnovaly energii každému kousku těl obou těhotných žen. Zpívaly jsme píseň, dodávající pevné spojení s matkou Zemí. I ona měla maličké pomoci přivolat.

A v ten moment, kdy jsem se soustředila na masáž jedné z žen, jsem onu zářící bytost viděla blízko sebe. Dívala se a její oči říkaly, že přijde zázrak. Řekly mi, že jedna Malá duše potřebuje přijít a mnohé nás tu naučit.

Odešla jsem domů s pocitem, že jsem zažila něco krásného. Energie mé duše proudila a zaplňovala mě celou. Možná i tryskala ven a zaplnila procházející lidi.

Byl to nádherný den. Byla to nádherná noc. Svítily hvězdy a měsíc... a tu noc ke mně přišla Malá duše.

nahoru

 

Zrození Malé duše

mala-duseUž je to tak moji milí. Malá duše se rozhodla, že navštíví tento svět o pár týdnů dřív. Rozhodla se a nešlo jí v tom zabránit. Dnes už vím, že to bylo jen a jen dobře. Malá duše jako vždycky věděla, proč tak činí.

Po páteční kontrole v poradně jsem spokojeně odešla s tím, že jsme na tom pořád stejně. Připravujeme se na porod, ale v brzké době nás nečeká.

V sobotu jsem se po dlouhé době probudila až v půl páté ráno. Nadšeně a plna energie jsme vstala a byla ráda,že jsem se konečně trochu déle vyspala. Na záchodě jsme ale zjistila, že krvácím a dobrá nálada byla ta tam. Odjeli jsme do nemocnice, kde milá paní doktorka zjistila, že přes noc Malá duše strčila hlavičku do pánevního vchodu a rozrazila vrátka k východu na svět.

Malá duše si prostě přes noc usmyslila, že už je čas a začala bez mého vědomí připravovat vše na svůj příchod. A měl to být příchod vskutku velkolepý, protože přípravy k samotnému zrození se protáhly na celý týden.

Celý týden Malá duše opatrně a jemně otevírala zámek na dveřích, které vedou na svět. Celý týden jsem trávila ve větších či menších křečích v zádech, zvláště v noci, kdy Malá duše usoudila, že mám čas se s ní pořádně propojit. Ve dne jsem se pak snažila za pomoci tety pečovat o Jakoubka a Aninku. S trochou obav jsem sledovala občasné zakrvácení a nějak nechápala, co se to děje.

Snažila jsem se Malou duši přesvědčit, že ten správný čas na narození je až 1.2. Jak jen jsem se mýlila.

V pátek 13.1. v noci bolesti v zádech zesílily. Neustále jsem se musela vrtět, chodit po bytě a dumat, jestli tedy opravdu Malá duše přijde nebo jestli je to další z jejích kousků, kterým mě cosi učí. Ano, myslím, že celý ten týden příprav byla lekce trpělivosti. Konečně jsme to pochopila a nechala svůj mozek odpočívat. Ať se děje to co má. V sobotu už jsem si byl jistá, že Malá duše přijde brzy. Však ona sama mi při jednom z našich nočních setkání prozradila, že přijde dřív, než si myslím.

Když děti usnuly, zapálila jsme svíčky a spojila se s Malou duší. Moc jsme se těšila na malého človíčka, se kterým jsem toho už tolik zažila. Bolesti v zádech přicházely po 10 minutách. V bytečku bylo ticho. Bylo slyšet jen oddychování mých nejdražších. Měla jsem pocit, že celý náš domov očekává příchod Malé duše. Užívala jsem si toho klidu a ticha, když najednou jako by do mé duše vnikl stín. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Nic špatného se nedělo, vše vypadalo dobře. Jen ten divný, tísnivý pocit o sobě stále dával vědět. Zavolala jsem dule Tamarce, aby za námi přijela.

Doufala jsem, že stihne dorazit včas. Musela přijet vakem a já nevěděla, jestli bych neměla odjet do porodnice už teď. Bolesti přicházely stále po 10 minutách. Bolely všechny stejně. Při každé jsme musela vstát a hledat cokoli, co by mi ulevilo. Byla jsem unavená, ale usnout jsem nemohla. Kolem 5. ráno se probudily děti. Obě si ke mně lehly. Bylo to úlevné. Jejich přítomnost mi pomáhala od obav.

Pak dorazila dula. Nejdřív mě uvolnila masáží zad a nohou... Snažila jsem se usnout, ale pokaždé, když jsem začala upadat do slastného spánku, přišla bolest a probrala mě. Jakoby mi Malá duše předávala vzkaz, abych zůstala bdělá a zůstala s ní ve spojení. Ano, hodně mi pomáhalo myslet na Malou duši. Při každé bolesti jsem cítila její malé tělíčko, jak sestupuje níž a níž. Cítila jsem její malé nožičky, jak se odráží od mých žeber. Bylo cítit, jak moc chce na svět. Babička si vzala děti a já přemýšlela, kdy odjet. Bolesti přicházely stále po 10 minutách. Ani o chvíli později ani o chvíli dřív. I silou byly pořád stejné. Jen jsem cítila, že máme odjet.V autě začaly bolesti přicházet po 7 minutách. Přijeli jsme do porodnice kolem 11 hodiny. Bylo tam ticho a příjemně. Lepší čas na zrození si Malá duše nemohla vybrat. Bylo krásné nedělní poledne. Dr. mě vyšetřila a k mé radosti zjistila, že Malá duše už ušla kus cesty. Byla jsem otevřená na 6 cm. Dostala jsem antibiotika, protože výsledky stěrů měly být až v pondělí. Ráda jsem slevila ze svých představ. Bylo to lepší než riskovat zdraví Malé duše. Bolesti teď přicházely rychle za sebou. Jediné, co mi pomáhalo od nich trochu ulevit, bylo hlasité mručení a klek. Najednou přišel ten mě už známý pocit, že miminko už je v cíli a potřebuje vyjít ven. Chtěla jsem tlačit, ale ještě bylo potřeba počkat.

Za chvíli už mi dr. tlačit dovolila. Propíchla mi plodový vak a v tu chvíli jsme všechny viděly, proč Malá duše tolik spěchala. Její voda byla úplně hnědá. Vkleče, opřená o postel jsem ze všech sil tlačila, aby Malá duše už byla v bezpečí mé náruče. Během pár minut jsem cítila, že vyklouzla z bříška ven. Byla zdravá a v pořádku. Já také a tak jsme se mohly radovat ze vzájemné blízkosti.

A tak se zrodila Malá duše. Malá duše, která mě od svého příchodu do mého těla učila. Učila mě důvěře v lidi kolem mě, důvěře v sebe, ve svou intuici, důvěře v Boha. Učila mě trpělivosti a lásce. Věřím, že její lekce určené mě a jejím blízkým neustanou.

Celým svým srdcem děkuji Bohu, že Malé duši dovolil u mě zůstat a zrodit se.

A tak Tě tady vítám naše malá, silná Malá duše.

Malá duše: Johana Kateřina; 15.1.2006, 14:10; 3110 g 47 cm

nahoru

 

Sen o Malé duši

co jsem nestihla napsat

senVčera, když jsem usínala, vzpomněla jsem si na jeden podivný sen, který se mi zdál, ještě když Johanka Kateřina byla Malou duší u mě v bříšku. Bylo to asi tak..

Jednou, bylo to před vánoci, jsem zašla na netěhotenské břišní tance a užívala jsem si tu skvělou sváteční atmosféru... Uprostřed kruhu bylo svící víc než jindy, na talířcích dobroty a maličké dárečky, ve vázách ozdobené chvojí. Prostě byl čas Adventu.Ten den jsme dělaly vánoční energetický rituál. V kruhu jsme zavolaly ženskou, mužskou a dětskou energii, které se spojily. Každá z nich měla svojí barvu a každá přinášela jiné vibrace. A ten den, kdy jsme „čarovaly“, se mi tenhle sen zdál. Anebo…snad to ani nebyl sen, ale nějaké spojení s jiným světem.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela o jedné knize. Najednou jsem cítila jakési vlnění kolem svého těla a slyšela zvláštní zvuky. Možná šumění. Přede mnou se objevilo zářivé, bílé světlo. Bylo obrovské. V dlani drželo maličké, růžově zářící světélko. Bylo maličké a vypadalo tak něžně a jemně. Hned jsem věděla, že je to Malá duše. Kolem těch světel se pohybovali Andělé.

Malá duše se usmívala a vypadala šťastně. Dívala se na mě a já cítila, že jsem milovaná bytost. Říkala, že se nemám ničeho bát. Říkala, že přijde, aby mě naučila trpělivosti, lásce a důvěře. Aby mě naučila, jak mít ráda sama sebe.

Přijde, aby mi ukázala, že Bůh mě má rád. Aby mi ukázala, že jsem dobrá máma.

Malé růžové světélko mě objalo a já cítila velké množství lásky. Potom jsem usnula.

A teď se dívám na Johanku. Je tak maličká, jemná a křehká... a ze všeho nejvíc jí sluší růžová. Moje malé růžové světýlko…třeba to tenkrát opravdu nebyl jen sen:)

nahoru

 

Příchod

prichodNebe je černé 

Je plné hvězd.
Kolem je slyšet jemná, něžná hudba.
Svíce svítí, místností se line vůně.
Spojení s Tebou je silnější než kdykoli před tím
Uvnitř sebe cítím každý Tvůj pohyb.
Hlavou mi zní tep Tvého srdce.
Jako bych slyšela, co si myslíš.
Je to tak úžasné.
Cítím Tvou přítomnost.
Každou minutou jsi blíž a blíž.
Blíž ke mě a k mému náručí.
Ohromná síla uvnitř mě ovládá.
Necháváš nás plout po vlnách síly, která sbližuje a otvírá
Otvírá tělo, otvírá mysl i srdce.
Minuty přestaly plynout.
Nevnímám nic, než přítomný okamžik
poslední vlna, poslední výdech.
Nebe i země se otvírá a já ve svém náručí pevně a s láskou svírám Tebe.
Maličké poupátko, co dalo nám nebe.

nahoru

 

S Johankou na tanečkách

Aneb Johanka a síla ženského kruhu

 

sjohankouTak jsem se odvážila a vyrazila na netěhotenské tance.Ano, ano Johanku jsem samozřejmě byla nucena vzít sebou, protože mlíčko je prostě mlíčko a nevím co by si beze mne doma počala :)

A já na tanečky opravdu opravdově musela, neb mi moc chyběl kontakt s lidmi, hlavně s ženskou energií a duchovnem. A tak jsme vyrazily.

Johanka schovaná u mě v šátku. Zabalená pod svetry a teplou bundou, kterou jsem si pořídila speciálně k šátku. Co naplat, že je barevná jako barevnice:) ač miluji černou... prostě tahle byla největší:).

Ač Johanka trpí celý měsíc kolikou a každý den a večer tráví kroucením a pláčem, tento den spokojeně spala a předla jako kotě.

A v A-centru to bylo stejné. Spokojeně si ležela na teplé podložce a v záři svící očekávala, co se bude dít. A dělo se. Do očí některých žen vehnala slzy dojetí, jiným svou přítomností sdělovala poselství odjinud. Všechny seděly, vyprávěly své příběhy a s úsměvem na rtech pozorovaly malou Johanku ve svém kruhu.

A konečně přišla chvíle tanců. Já, Johanka a její dula uprostřed kruhu žen. Kolem nás tančily ostatní ženy a bylo cítit kouzlo ženské energie. Johanka celou dobu klidně ležela v mém náručí a vysílala kolem sebe ty nejkrásnější pohledy.

A tak jsme Johanku přijaly do ženského kruhu a otevřely studánku energie, která její duší, doufám, bude neustále proudit.

nahoru

 

Strasti Malé duše

aneb opravdu vydařená dovolená

22.7.2005

Konečně jsme se rozhodli, že vyrazíme na chalupu. Já s dětmi na tři týdny a Zbyněk dorazí za týden. Dneska nás jen odveze. Rychle balím všechny potřebné věci, poklízím byt, aby Zbýňa neměl moc práce a můžeme vyrazit.

Ze schránky vyndám knihu, kterou jsem rok sháněla, až jsem ji konečně objevila na internetu.

Usedáme do auta a vyrážíme. Těším se na procházky v lese, na koupání v lesním koupališti i místní přehradě.

Těším se na tancování a zpívání s dětmi v trávě. Těším se na sbírání hub, malin i borůvek..

Cesta je příjemná, dětičky usínají. Beru do ruky svou novou knihu Co Bůh šeptá maminkám a otevřu ji zrovna na kapitole Bezpodmínečná důvěra. Pročítám kapitolu a na konci mám slzy v očích. Je o mamince dvou holčiček. Jedna z nich se narodila předčasně. Neměla moc naděje na přežití. Uplakaná a zoufalá maminka hledá útěchu a ujištění u personálu nemocnice, ale jak to tak bývá, nedostává ho. Pak ve starém nemocničním výtahu ve svém srdci slyší hlas, který jí říká, že je vše v pořádku a ptá se, proč hledá ujištění u lidí, když ho má od samotného Boha.

Druhý den mamince lékaři řeknou, že holčička přežije.

Odkládám knihu a přemýšlím. Mám já tolik důvěry? Nebo bych v těžké situaci hledala útěchu u lidí?

Zoufala bych, nebo zůstala klidná v tiché důvěře? No jasně, že bych důvěřovala.Vždyť to je jasné. S Bohem si povídám, proč bych měla pochybovat? S pocitem dokonalosti odkládám knihu.

Jsme na chalupě.

Rozestýláme postele a ukládáme děti. Noc je strašlivě dlouhá. Nemůžu usnout. Je mi zima a v hlavě mám spoustu starostí. Jak se vejdeme do našeho malého bytečku, stihneme se přestěhovat do porodu? Kde vezmeme peníze na zařízení a spoustu jiných důležitých věcí. Když jsem konečně v 5 hodin usnula, měla jsem pocit, že se mnou Malá duše nemluví. V 6 mě vzbudila Aninka na kojení. Ráno odjíždím s mamkou a bráchou na velký nákup.

Pomalu se ploužíme mezi regály. Děti mají v pondělí a úterý svátek, musím koupit něco dobrého.

Najednou se mi motá hlava a bolí mě záda. Na to jsem ale zvyklá. Bolí mě celý život a tak mě ani nenapadne, že něco není v pořádku. U kasy už ale nemůžu vydržet a pádím si sednout na zem. V ten moment cítím, že něco v mém břiše prasklo a vím, že krvácím.

Utíkám za bráchou a volám, ať rychle startuje. Šílenou rychlostí se řítíme městem. Ležím na zadních sedačkách a rukou hladím své malé bříško. Přemlouvám Malou duši, aby zůstala. Máme ji přece moc a moc rádi. Těšíme se, až se setkáme. Co jen řeknu Kubíčkovi, který se tolik těší. Modlím se a volám anděly, aby pomohly našemu malému miminku. Po tvářích mi tečou slzy. Přijímá mě mladá paní doktorka. Je milá a moc hodná. Jen její tvář nedává Malé duši naději.

Na ultrazvuku vidím maličké miminko. Leží a mává na mě rukou. Slova paní doktorky mi znějí jako lék na mou tolik bolavou duši: "Miminko žije. Nevím, jestli má šanci, moc krvácíte, ale je živé." Ležím v malém nemocničním pokojíku. V ruce mám kanylu, kterou mi do žil kape infuze.

Každá kapka dává mé Malé duši šanci na život. Ležím a bojím se pohnout. Bojím se jít na záchod, bojím se i dýchat. Rozesílám zoufalé sms všem svým přátelům. Hledám útěchu a ujištění. Pak beru do ruky svou novou knihu. Otevře se na kapitole Bezpodmínečná důvěra.

Bože můj! říkám si. A je to tady. Jsem zoufalá a smutná a hledám útěchu všude, jen ne u Něho. Jak jsem mohla. Ale já přece věřím, věřím, že nám Bůh pomůže, ale je tak těžké důvěřovat někomu, koho nevidím a kdo mi ani nemůže poslat tolik potěšující sms. A z očí mi už zase tečou slzy. Modlím se a prosím o pomoc. V tom ve svém nitru slyším hlas. Utěšuje mou bolavou duši a říká, že se Malá duše smí narodit, že je to Boží plán. Přestávám plakat a vím, že tohle je ta správná útěcha, protože mi ji dal On. Každá sms mě potěší a dodá mi kuráže, ale už nepotřebuji, aby dodala ujištění. Mé malé milované miminko bude žít.

Druhý den krvácení ustává. Nemám infuze, jen polykám tabletky proti krvácení. Na ultrazvuku je u Malé duše veliký hematom. Je stejně velký jako miminko. Posílám Malé duši léčivou energii, mažu si bříško levandulí, kamarádky z Prahy mi rozpouští modřinu.

V úterý 26.7.jdu na ultrazvuk. Malá duše je v pořádku a hematom je menší. Stále miminko rozmazluji. Hladím ho, masíruji mu nožičky, houpu ho, zpívám mu. Nepřestávám se modlit a vnímám anděly.

V pátek jdu na další ultrazvuk. Malá duše pěkně povyrostla, modřina je proti původní celkem maličká a tak můžu odjet.

Další týden trávím na chalupě v posteli. Čtu si s dětmi, povídám si s Malou duší, která si mé lenošení opravdově užívá. Piji bylinky proti krvácení a proti potratu.

V pátek 5.8. se odvažujeme odjet domů.Cestu jsme zvládli, zdá se, že Malé duši nic nechybí. Jsem ráda, že jsem doma. Ve středu jdu na kontrolu ke svému doktorovi.

Věřím, že už bude všechno v pořádku. Moc se těším na 1. února nebo na nějaký ze dnů kolem, až Malou duši uvidím.

Když jsem tak přemýšlela, pročpak se nám tohle stalo, přišla jsem na spoustu věcí. Tak zaprvé už vím, že dokážu bezpodmínečně důvěřovat, ač je to strašně těžké. Za druhé Bůh mi ukázal, že mám spoustu úžasných přátel. Zatřetí, stěhování opravdu počká. Není důležité bydlet ve velkém bytě. Nějak se tady na nějakou dobu dokážeme vtěsnat. A když bude třeba, tak to zvládneme i déle.

Začtvrté, je důležité, aby naši blízcí věděli, že je máme rádi. Opravdu. Život je křehký a stačí vteřina a najednou tady ten, kterého milujeme není.

Je smutné si pak vyčítat, že jsme neřekli to či ono. Lidi kolem nás potřebují vědět,že jsou pro nás důležití, že jsou milováni. A tak od této příhody každý den všem svým blízkým dávám najevo svou lásku. A aspoň jednou denně jim říkám "Mám Tě ráda."

Není to tak těžké. Co myslíte?

nahoru

 

Aninka Magdalena 26.3.2004 3840g 52cm

aneb jak k nám přišla Anna

Druhé miminko jsme si opravdu moc přáli. Nějak se nám ale nedařilo a tak jsem se po 10 měsících marných pokusů rozhodla, že Jakoubek už mlíčko od maminky nepotřebuje. Přestala jsem kojit a hned další měsíc se mi v bříšku zabydlela duše druhého děťátka.

Těhotenství probíhalo bez problémů, každou volnou chvilku jsem se snažila věnovat duši děťátka v bříšku. Chodila jsem plavat a tancovat těhotenské břišní tance. Odmítla jsem genetické krevní testy. Stejně bychom si miminko nechali a nic by se pro nás nezměnilo. A hlavně ve mě testy nevzbuzovaly takovou důvěru, abych jim předhodila své dítě.

Už od začátku jsem se pečlivě připravovala na porod. Sháněla jsem práva rodící ženy. Nechtěla jsem dopustit odloučení miminka ode mě, chtěla jsem vědět, čím se bránit nevhodnému chování.

V šestém týdnu jsem už měla vybranou porodnici :). Chtěla jsem rodit ve Vrchlabí. Vzít s sebou babičku na hlídání Kubíčka a udělat si bezva dovolenou.

Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by to mohlo být jinak.

Porod se blížil a babička nedostala dovolenou, my nesehnali auto na půjčení a nakonec jsme usoudili, že pro Kubíka bude lepší, když zůstaneme v Praze. Tak jsme vymýšleli, kde rodit. Výběr pražských porodnic nás nijak nenadchl. Návrh, že by se Anička mohla narodit doma, se u jejího tatínka nesetkal s nadšením. A tak jsme se opět rozhodli pro CAP (Centrum aktivního porodu) na Bulovce.

Ovšem tentokrát s tím, že k porodu pozveme dulu. Byla zároveň lektorkou tanečků, kam jsem chodila, takže jsme se celou dobu těhotenství znaly. Ve středu 24.3.2004 se ozvaly stahy. Dula přijela, manžel zůstal doma, aby hlídal Kubíka. Objevila se i babička. Stahy zeslábly, pak zase zesílily, po dalších hodinách zase zeslábly. Popíjely jsme čaj na posílení kontrakcí, tancovaly, dula mne masírovala různými olejíčky bolavá záda, břicho a i nohy. Mačkala mi body na posílení dělohy. Stahy opět zesílily a my tancovaly tanec rodiček. Manžel se synem spali, já s Tamarkou relaxovala. Doufala jsme, že konečně přijdou ty správné bolesti.

Ve čtvrtek v 19:30 jsme usoudili, že nastal čas vyrazit. Zavolali jsme bratrovi-šoférovi a jeli směr Bulovka. Mladý pan doktor se žvýkačkou v puse mi oznámil, že se nic neděje. Namítla jsem, že děje a dnes porodím. Pan doktor ale řekl, že ne, že se možná uvidíme v úterý v poradně.

Tak jsem dbala rad lékaře a vyrazili jsme zase domů. Už cestou jsem věděla, že pravdu měla opět má intuice a ne pan doktor, který nikdy nerodil a rodit nebude.

Bolesti v zádech nabraly té správné intenzity.Tamara s manžílkem už jen seděli a tiše mě pozorovali. V malém pokojíčku spinkal Kubíček s babičkou. Pokojem voněly olejíčky a zněla tichá hudba.

Chodila jsem po bytě a soustředila se na naše maličké miminko. Každá kontrakce mě svou silou vrátila k sobě samé. Jako bych každou další bolestí byla blíž sobě, svému dítěti, jakémusi duševnímu domovu. Cítila jsem, že opravdu jsem, že jsem tady a teď.

Nebylo žádné včera ani zítra. Byl to nádherný pocit, kdy jsem věděla, že mé tělo a mé dítě přesně vědí, co mají dělat. Mým prostým úkolem bylo oddat se tomu okamžiku a nechat plynout tuhle přirozenou situaci.

Ve 22:30 volala Tamarka opět našeho šoféra. Já s funěním a přestávkami doběhla do auta. Cesta na Bulovku trvá chvíli. Pro mě a Aninku trvala celé hodiny.

V 00:20 jsme doběhli do Capu, rychle se usadili. Já na porodní stoličku, Zbyněk za mě, porodní asistentka Olinka s Tamarkou k mým nohám. Stačilo dvakrát zatlačit a v 00:28 byla naše krásná holčička na světě. Bez nástřihu a zásahů medicíny.

Olinka ji jemně otřela ručníkem, aby se nadechla a čekala, až dotepe pupečník.

Čas se zastavil. Nebylo kam spěchat. Nebylo třeba hned teď měřit a vážit.To nebylo důležité. Celé dvě hodiny jsme mohli nerušeně nasávat atmosféru zrození.

Než jsme odešli na šestinedělí, Olinka Aninku zvážila a změřila. 3840g a 52cm.

Tentokrát i pobyt na oddělení byl pěkný. Nikdo nedělal nic bez mého vědomí a mého bedlivého oka. Po třech dnech nás propustili a my si mohli užívat rodinné pohody.

nahoru

 

Zrození Rozárky - očima tety

Byl nádherný den. Slunce svítilo, jeho paprsky hřály a teplý větřík si pohrával s listy na stromech. Barvy se zase zdály tak syté, čas jakoby se zpomalil. Ráno volala Kačka. Začíná rodit. V noci měla stahy po 10 minutách. Jejda, tak je to tady, říkám si.Volám tetu na hlídání dětí, pak utíkám na rychlý nákup, balím homeopatika, které nám doporučila kamarádka homeopatka a vydávám se ze Kačkou, Petrem a Rozárkou v bříšku.

 

Cítím rozechvění na duši. Je mi zvláštně. Sice jsem porodila několik dětí, ale tohle je jiné. Mám pomoci jiné mamince a jinému miminku s příchodem na svět.Mám se snažit pomoct cestu, kterou musí obě .. .vlastně i s tatínkem všichni tři ujít,... nějak zpříjemnit. Mám být prostředníkem mezi nimi a lidmi v porodnici. Přiznám se, mám trochu obavy, jestli to zvládnu. Je to zodpovědnost být přítomna zázraku zrození. Dostalo se mi veliké důvěry, kterou rozhodně nechci zklamat.

Utíkám s taškou plnou jídla.Už abych byla u nich.

Kačka se prochází po bytě. Bolesti má asi po 7 minutách. Povídám si s Petrem a tatínkem Kačky. S každým stahem si kleká na čtyři. Zdá se, že nepotřebuje jakoukoliv pomoc. Kolem 13. hodiny odjíždíme do porodnice. Kačka čeká na monitor a prohlídku a já doufám, že nás nepošlou do jiné porodnice.

Na monitoru má Kačka velké kontrakce po 5 minutách. Přijímají nás a odvádí na porodní sál. Bohužel i přes krátké intervaly a silné bolesti je Kačka otevřená jen na prst. Tuším, že nás čeká ještě kus cesty, než se budou moci setkat s maličkou Rozárkou.

Bolesti jsou opravdu silné, Kačka je prodýchává, ale vidím, že je hodně unavená. Sedíme s Petrem u ní, hladíme ji. Snažím se s ní dýchat.Vyprávím pohádky a vizualizace. Všemožně se snažíme, aby Rozárka sestupovala do porodních cest. Radím se s kamarádkou homeopatkou. Při kontrole kolem 14. hodiny je hrdlo otevřené na 4 cm. Snažíme se, aby nezačala tlačit.Vyprávím autogenní tréninky a relaxujeme. Kačka mezi stahy upadá do jakéhosi spánku. Je vidět, že je velmi unavená. Přesto její tvář zrcadlí touhu, sílu a obrovskou lásku. Mažu jí nohy levandulovým olejem a zpívám píseň matky Země. Petr sedí u Kačky a drží ji za ruku a jemně ji hladí. Zkoušíme měnit polohy, sprchu. Kačka se začíná klepat únavou. Stále ale cítím obrovský klid. Vnímám, že sálek je plný nádherné andělské energie. Kačka má stále potřebu tlačit. Voláme porodní asistentku. Při kontrole je nález ale pořád malý. Dál zkoušíme relaxace, zpíváme, snažím se s Kačkou dýchat, hučet a nenápadně navádět tatínka, jak pomoci Kačce i Rozárce. Kačka hopsá na balonu. Petr maže nohy, já bříško. Společně vysíláme při každém stahu do bříška růžové světlo a šeptáme: Pojď, pojď Rozárko, pojď. Chceme jí ukázat směr, kterým má jít.

Nakonec jsou ale bolesti tak silné, že monitor ukazuje rychlý tep miminka a Kačce lékař doporučí epidurál. Kačka chvíli váhá, ale pak souhlasí.Anestezioložka zavádí katetr a Kačce se uleví. Leží na lůžku a snaží se relaxovat. Bolesti ustoupily, ale pocit na tlačení stále zůstává. Dál mažeme nožky, snažíme se Kačku uvolnit, hladíme a zpíváme. Nález je pořád stejný. Cítím ve vzduchu cosi... Mám pocit, že to je to ono, co i teď blokuje. Ptám se Kačky, zda nemá z něčeho obavy. Kačka váhá, pak to cosi pojmenuje. Cítím, že ano, že toto je přesně to ono, co brání. Chvíli si povídáme a pak jde Kačka do sprchy. Teplá voda jí dělá opravdu dobře. Dívám se na ni a vidím nádhernou, úžasnou ženu. V bolestech přivádí dítě na svět a je tak krásná. Naprosto dokonalá bytost..Odhodlaná své milované maličké miminko v pořádku přivést k sobě. Za chvíli volám porodní asistentku. Zdá se, že Kačka už opravdu nemůže neustále prodýchávat kontrakce a netlačit.

Asistentka vyšetřuje ve sprše a má skvělou zprávu. Ještě lem a Rozárka může přijít.

Pomáháme Kačce posadit se na křeslo. Asistentka přizpůsobí křeslo tak, že Kačka může rodit ve dřepu. Držíme s Petrem rodící maminku za ruce. Kačka ze všech sil dýchá a tlačí. V místnosti je šero, přesně tak, jak si Kačka s Petrem přáli. Asistentka je milá. Klid naruší jen neustále mluvící anestezioložka. Dívám se na ten obrovský zázrak, který se odehrává přímo přede mnou. Dívám se a najednou zahlédnu tenounký proužek černých vlásků. Cítím, jak mi buší srdce, jak se mi duše chvěje obrovskou radostí. Za maličkou chvíli bude malá Rozárka mezi námi. Za chvíli ji její rodiče budou moci obejmout a nechat proudit bezmeznou lásku do jejího maličkého srdíčka. Hladím Kačku po ruce a říkám, že vidím vlásky. Asistentka pomáhá Kačce lehce se hlavičky dotknout. Kačka sbírá všechnu energii Země. Křičí a je to křik síly, křik lásky a já během chvilky vidím, jak z lůna milované matky vyklouzla nádherná, maličká holčička.OOOOOOO Bože je tak nádherná, tak krásná. Do očí se mi derou slzy... Na tváři Kačky je vidět úleva, radost. Oči plné lásky se dívají na Rozárku. Když Kačka obejme svou dcerku a ta začne povídat, z očí už mi tryskají slzy. Maličkou ošetří a podají tatínkovi. Kačku je třeba zkontrolovat a ošetřit poranění. Pak už se může Rozárka napít mlíčka.

Stojím, dívám se a cítím obrovskou pokoru a úctu. K životu, k Boží síle, k těmto nádherným bytostem.Viděla jsem zázrak. Viděla jsem, jak se z ženy a muže stala MATKA a OTEC. Bylo to překrásné, nádherné a silné. Nemám slova, která by řekla to, co cítím hluboko ve své duši. Porodila jsem tři děti a bylo to krásné, ale mít možnost vidět jinou maminku přivést své dítě na svět je něco úplně jiného. Vidět, jak miminko pracuje, jak rotuje, jak se snaží s maminkou spolupracovat, vidět ženu, jak přes všechnu bolest zůstává nádhernou a okouzlující, vidět ženu něžnou, jemnou a přitom tak neskutečně silnou, že dokáže svojí silou porodit dítě, byl velmi silný zážitek. Uvědomila jsem si, jak jsme my ženy nádherné a úžasné bytosti.

To, co jsem viděla byl zázrak. A já děkuji oběma rodičům i Rozárce, že mě přizvali a já měla možnost je porodem provázet. Děkuji Kačce, že se přede mnou dokázala otevřít, že dokázala sklonit hlavu v pokoře před životem a že do mě vložila důvěru a dovolila mi být přítomna v takovém intimním okamžiku, jakým zrození dítěte je.

nahoru

 

Požehnaný den

Zapadající slunce.. červánky kolem něj vytváří nádherné, tajuplné obrazce. S chvějícím se srdcem pospíchám na jediné tance letošního léta. Tuším, že dnešek bude plný nádherných setkání.

Jako vždy přicházím o pár chvil dřív. Nijak mi to nevadí. Ráda sedím v malé, útulné místnosti, která je provoněna oleji a pohodou. Vím, že v tento čas tančí maminky očekávající svá miminka. S radostí přijímám pozvání na setkání s nimi. V kruhu si užívám vizualizaci. Je pro mne velmi, velmi silná. Uprostřed nádherné krajiny v malém jezírku vidím připlouvat malé miminko. Dívám se a cítím, že ono malé miminko jsem já. Místností se line tichý hlas, který nabádá k setkání s miminky. Zase zavírám oči. Srdce mi buší jako zvon. Mám pocit, že mě snad celé pohltí. Je mi úzko. Nadechnu se a vracím se pod hladinu. Je tam. Zase je tam malé miminko. Dívá se na mě a já cítím, že chce ke mně, že touží po mém objetí, po mém pohlazení. Dívám se a nějak se mi nelíbí. Je celé pomačkané, divně se tváří a vůbec.. nelíbí se mi. Nechce se mi připlavat k němu a obejmout ho... Z dálky k nám prosvítají sluneční paprsky a já vidím připlouvat všechny mé děti a s nimi i svého muže. Smějí se a hladí mě. Jejich oči mě prosí o objetí malého miminka. Drží se za ruce a vytvoří kolem mě a mého malého já kruh. Ze srdcí jim vychází růžové paprsky, které se zavrtávají do mého srdce a já cítím, jak mi z očí tečou slzy. Pluji k malému miminku. Pomalu ke mně natahuje své ručičky. Beru ho do náručí. Přitisknu ho pevně k sobě a vím, že ho už nepustím. Relaxace končí a já stírám slzy z tváří.

Místností se line nádherná andělská hudba. Uprostřed svítí hřejivý plamen svící.Vzduch voní olejíčky, klidem a bezpečím.Do místnosti vchází další žena. Žena, která prochází zkouškou nejtěžší. Žena-Matka, která ztratila nejcennější dar.Tančíme a stojíme proti sobě v řadě. Tančíme jedna pro druhou. Pomalu se přibližujeme, až se pohledy setkají. Vidím Matku, jejíž srdce krvácí. Nemohu jinak .Objímám ji. Držíme se v pevném objetí. Pláče a já pláču s ní. Cítím její bolest a její bezednou lásku. Lásku, kterou své maličké nestačila dát. Ženy kolem nás tančí a posílají svou lásku, svou podporu do jejího srdce. Držíme se za ruce a v rytmu hudby pomalu tančíme. Ona uprostřed kruhu. Tančíme s ní, tančíme pro ni. Ona ví, že může plakat. Tvoříme kruh bezpečí, kruh energie, kde je dovoleno prožívat svou bolest, kde je dovoleno křičet. Zavírám oči a vnímám Božskou energii, jak proudí kolem našeho kruhu. Cítím nesmírný klid. Zdá se mi, že se Boží přítomnost dá nahmatat. Vidím Anděly. Svou září hřejí zraněné srdce. Prosím o klid do její duše. Prosím o sílu do jejího srdce. Prosím o naději na shledání s jejím malým Andílkem.

Tanec a zpěv končí. Maminky s bříšky odchází. My ostatní sedíme v kruhu a kolem svící pokládáme drobnosti, dobroty a květy. Naše přítelkyně dnes slaví den svého zrození.V mém srdci má své velké místo.Ukázala mi, jak krásné je být ženou.Ukázala mi, že když chci, můžu plakat, smát se, můžu malovat a psát. Ukázala mi, jak nádherná mohou být setkání s ženami, jak krásné je tančit a jak nádherné je být matkou. Dodala mi odvahu uvěřit, že jdu ve svém životě správnou cestou. Sedíme v kruhu, povídáme si a ochutnáváme dobroty, které putují z ruky do ruky. Je slyšet tichá hudba. Smějeme se. Cítím radost, klid a pohodu uvnitř svého srdce. Pro mne nastal čas rozloučení. Ostatní ženy se chystají tančit a oslavovat. Objímám svou drahou přítelkyni a přeji jí mnoho sil a Božího požehnání do dalších dnů. Kéž je její srdce stále plné lásky a dobra. Kéž ji i nadále provází Andělé a chrání její tolik laskavou duši.

Odcházím a děkuji za tento požehnaný den. Za den plný hojnosti, silných setkání, úcty a pokory k životu.

nahoru

 

Čekání na výsledky

cekani_na_vysledkySkončil Večerníček. Ukládám Tě do postýlky a prstem maluji Tvůj jemný obličej. Poslední pohlazení, pusu na tvář a je čas spát. Potichu zavírám dveře Tvého chlapeckého pokojíčku. S trochou smutku si uvědomím, jak čas neúprosně běží. Tak rychle jsi nám vyrostl...

Tenkrát bylo tak nádherně. Svítilo slunce a já se odhodlala podívat se opět pravdě do očí. Ani jsem nedoufala. Nebo spíš neodvážila jsem se doufat. Bála jsem se, že zase přijde zklamání. Bála jsem se, že zase půjdu ulicí a budu plakat nad každým kočárkem, nad každým veselým výskáním z dětských hřišť.

Když jsem se ale ten den podívala, slzy padající na mé dlaně byly slzy štěstí. Srdce se mi tehdy svíralo tak velkou radostí, že jsem měla chuť skákat a skotačit jako malé dítě. Měla jsem chuť do celého světa vykřičet, že konečně, konečně mám v bříšku Tebe, náš maličký velký zázrak.

Když jsem za pár dní viděla na ultrazvuku maličkou tečku uvnitř sebe, musela jsem štěstím zavolat všem přátelům a blízkým, aby se i oni mohli z Tebe radovat. Dědoušek mi tehdy se slzami v očích přinesl maličkou a křehkou sošku Panny Marie. Našel ji ten den na římse za oknem svého bytu. S úctou jsem ji schovala, aby Tě provázela životem. Byla jsem tak šťastná. Bolesti a jiné neřesti, které mě do té doby trápily, jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a já spala jako nemluvně, hýbala se bez bolesti a radovala se z každé vteřiny života s Tebou.

Nebýt kontrol s ultrazvukem, ani bych nevěřila, že budu mít miminko. Čas plynul , Ty jsi rostl a já mohla vidět jak v bříšku skáčeš , děláš salta a přemety. Viděla jsem, jak sílíš, jak se raduješ ze života ve mně.

Každý den jsem Tě hladila a zpívala Ti ty nejkrásnější ukolébavky, které jsem znala. Byly to tak nádherné časy.

Až jednoho dne mi hlas v telefonu oznámil, že můžeš být nemocný. Riziko je prý opravdu velké a je potřeba s tím něco udělat. Nejlépe prý bude, když se hned obléknu a co nejrychleji dorazím.

Položila jsem sluchátko a uplakaná s hrůzou v duši jsem vyrazila. Musel jsi tehdy cítit tu obrovskou bolest uvnitř mého srdce. Tolik jsem se o Tebe bála. Náš maličký človíček., naše maličké štěstí je možná nemocné. Bože můj, co si počneme. A slzy už mi zase kapaly z očí.

Dívala jsem se na ženu v bílém. Mluvila o Tobě jako o plodu. Jako o něčem, čeho se v případě potřeby můžeme zbavit. Jako o kusu věci, kterou mi v nejhorším můžou z bříška vyndat. O věci, kterou můžeme zahodit a zapomenout, že v těle kdy byla. Můžeme ji zahodit a protože jsme mladí, můžeme si za chvíli pořídit věc jinou. Dívala jsem se na ženu v bílém a chtěla jí vysvětlit, že nejsi věc. Že jsi naše první , vymodlené a milované miminko. Chtěla jsem jí vysvětlit, že Tě milujeme, že Ti povídáme a že Tě hladíme, že Tě začínám cítit. Ale neposlouchala. S tvrdou tváří říkala, že riziko je veliké, že mě tatínek, když budeš nemocný, určitě opustí, a že budeš celý život trpět.

Odešla jsem s pocitem prázdnoty, bolesti a zoufalství s papírem na vyšetření. Nemohla jsem spát.

Ležela jsem a dívala se na obrazovku. Pan doktor Tě schoval pod svou rukou. Jehla v mém bříšku nebolela. Jen strach, abys nestrčil ručičku k jehle, aby ses nepohnul, abys neměl strach.

Za chvíli bylo po všem. Nic mě nebolelo. Nic. Jen duše, srdce a všechno to, co cítí.

Každý den jsem klečela a modlila se k Bohu. Prosila o zdraví pro Tebe. Modlila jsem se, abychom byli moudří, abychom věděli, co dělat. Modlila jsem se, abychom slyšeli, co slyšet máme. Aby mi tatínek byl oporou. Abychom měli sílu čelit okolí.

Každý den v práci byl noční můrou. Minuty, hodiny... jak strašně pomalu se vlekly. Proč to prý řeším, „kripla" dám pryč. O co jde?

Bože můj! Vždyť ten „kripl" je mé miminko. Miminko, jež s láskou nosím. Miminko, pro které chci dýchat, které chci na rukou nosit. Miminko pro které žiji, pro které dýchám. Copak je to tak těžké pochopit, že necítím právo vzít život?

Byly to strašné dny. Nejhorší v mém životě. Všechno co jsem dosud zažila bylo malou bolístkou. Nic nebylo tak strašné, jako čekání na zprávy o Tvém zdraví. Pokaždé, když jsem plakala, dával jsi své maličké nožičky do mých dlaní. Hladila jsem je a ty jsi uhýbal, pak zase nožičku do dlaně mi dal.

A pak jsem ucítila cosi kolem sebe. Jakoby to hřálo, jakoby hladilo. Konejšilo a vnášelo do mého srdce klid. A tehdy ten klid pocítil i tatínek. A v nitru našich duší jsme věděli, že Tě přijmeme se vším, s čím k nám přijdeš. Se vším, co do našich životů přineseš.

V den, kdy měly být výsledky vyšetření, jsem netrpělivě čekala až dorazí genetici do práce. V 8 hodin jsem zvedla telefon a s bušícím srdcem jsem zavolala. Hlas na druhém konci sluchátka nám oznámil, že Ty - naše maličké miminko, náš drahocenný poklad, jsi zdráv jako rybička.

Další týdny strávené s Tebou byly nádherné, kouzelné a prožité v radosti, pokoře a vděčnosti za Tebe.

Den, kdy jsem poprvé spatřila Tvé velké, moudré oči, první dotek Tvých malých prstíčků, pocit pokory a lásky budu mít na vždy schován ve svém srdci. A když přijdou starosti a zlobení, slibuji Ti, že si tento den vždycky v srdci vybavím.

nahoru

 

Maminko…já Tě neslyším…

Bylo jaro roku 2004, když na svět poprvé vykoukla naše Aninka. Její příchod byl poněkud rychlý, takže se narodila s modřinami po celé hlavičce a očička měla celá popraskaná a zkrvavená. Byla jsem šťastná, že je v pořádku, a po dvou dnech si jí s radostí odnesla domů. Když jí přestalo bolet bříško, byla nejúžasnějším miminkem na světě. Vůbec neplakala, spala celou noc a zvesela si výskala. Vždycky jsem s radostí říkávala, že Aninka bude správná ženská, že se nám ve světě neztratí. Občas mi bylo divné, proč si mě tak upřeně prohlíží a proč ji nezklidní moje ukolébavky, ale jinak se projevovala jako každé jiné dítě. Broukala, výskala si a mě nenapadlo nic zlého.

Čas plynul, Aninka byla čiperná, všemu rozuměla, a zdálo se, že všechno chápe. Jenže stále nemluvila. Vydávala stále jen svoje jakési skřeky a občas řekla "máma". Tehdy jsem prvně upozornila paní doktorku, že se mi něco nezdá. Sluchovou zkoušku paní doktorka udělala a Aninka nic. Klečela na kolínkách a nereagovala. Upřeně koukala na plyšovou krávu před ní. Paní doktorka usoudila, že je kravičkou zaujatá a proto nereaguje. Fakt byl, že doma na chrastítka a jiné hračky reagovala normálně. Jen prostě nemluvila a hulákala. Na čas jsem se uklidnila.

Jenomže zatímco jiné děti Andulčina věku už mluvily ve větách, Aninka říkala pár slov. Po narození sestřičky jsem zašla za novou paní doktorkou a znovu jí svěřila své obavy, že Anuška špatně slyší. Dověděla jsem se, že Aninka je v pořádku, že je jen lehce opožděná. A není přece divu, když mám ty tři děti. Velmi jsem se tehdy rozzlobila a začala hledat další pediatričku. Zašla jsem i na ORL, ale odmítli nás s tím, že nemáme doporučení.

Aninka se po nějakém čase poměrně rozpovídala, jen jí nebylo moc rozumět. Stále vyžadovala, abychom na ni při rozhovoru koukali. Venku jsem na ni musela křičet, zatímco na Jakoubka stačilo zašeptat. Říkala jsem si, že to není možné, že je prostě něco špatně! Všichni kolem mne mi mou intuici rozmlouvali: Podívej, když zašeptám bonbonek , tak slyší moc dobře, říkávali. Ano slyšela to. Dnes už vím, že nedoslýchaví mají problém hlavně se sykavkami, takže bonbonek - bodejť by neslyšela.

Po přestěhování jsem našla další paní doktorku a při tříleté prohlídce jsem znovu vyřkla své obavy. V té době Aninka ve větách mluvila. Neuměla sice spoustu věcí, ale celé ty tři roky jsme se snažila věnovat jí maximum času, aby mluvila alespoň nějak a aby znala všechno co její vrstevníci. Nedoslýchavé děti, jak jsem se později dověděla, umí velmi dobře své postižení maskovat, což uměla i Aninka. Naštěstí paní doktorka mi hned bez řečí typu jaká jsem přecitlivělá matka, napsala doporučení na ORL, kde nám paní doktorka potvrdila, že Aninka odezírá a poslala nás do Motola na vyšetření ERA-SSEP ve spánku. Nejdříve s Aninkou mluvil pan doktor a odhadl vadu jen na mírnou. Vyšetření ovšem potvrdilo oboustrannou těžkou vadu a ztrátu sluchu 82%. Diagnózu nám vlastně ani nikdo nesdělil, jen nám bylo řečeno, že jsme měli pravdu.

Tak... měli jsme papír, že naše dítě je skoro hluché a že máme zajít na foniatrii pro sluchadla a to bylo celé. Nic víc, nic míň. Žádná rada, kam se obrátit, žádný kontakt na nějaké sdružení, nadaci, kde by nám poradili jak s Aninkou mluvit, co s ní cvičit... prostě nic.

Koukala jsem se na naši holčičku a najednou mi došlo, že nikdy neslyšela ptáky, že proto ji nebavily pohádky. Najednou mi došlo, že proto jí bylo jedno, jestli jí zpívám nebo ne. V srdci jsem cítila strašný vztek na doktora, který mě poslal domu z porodnice a tvrdil, že rodit nebudu ještě týden, že přeháním. Na všechny ty lékaře, které jsem oběhla a říkala jim svoje obavy, zlobila jsem se na všechny ty, kteří ze mne dělali praštěnou, přecitlivělou matku. Ztratili jsme skoro 4 roky. Za 4 roky se dětí naučí spoustu věcí...

Díky kamarádce jsem se dověděla o sdružení pro rodiny se sluhově postiženými dětmi a zkontaktovala je. Velmi ochotné slečny mi doporučily své logopedky a foniatry a poradily mi, co dělat, jak cvičit a na co se zaměřit.

Pan doktor-foniatr, úžasně milý a rychlý člověk nám dal k loňským Vánocům ten nejhezčí dárek - sluchadla pro Anušku. Měla jsem obavy, jak si na ně zvykne, ale Aninka byla skvělá. Hned druhý den si o sluchadla sama řekla a sundala je až večer. Zjistila, že s nimi slyší. Seděla a koukala se na pohádky, smála se, chtěla číst knížky. Bylo to tak nádherné, vidět ji, jak rozkvétá.

Jednoho dne jsme šly po ulici a ve větvích stromu zahvízdal pták. Aninka se zastavila a se zářícíma očima křičela: Maminko, maminko, já ho slyším... pták.. a zpívá... Po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy. Na duši jsem cítila takové to šimrání, kdy máte pocit, že se celá duše tetelí. Byla jsem neskonale šťastná, že Anuška slyší.

Po Vánocích jsme začaly chodit na logopedii, přibrala jsem Speciální pedagogické centrum a sdružení. Každý den trávíme hraním si na školu, která má dvě třídy - Kubík počítá, Johanka s Aninkou se učí pořádně mluvit. Procvičujeme tvoření vět, správné tvary, rody. Procvičujeme všechno co patří k logopedii, hrajeme hry, které podporují rytmus, hmat a zrak, aby se všechny zbylé smysly pořádně rozvíjely. Trénujeme odezírání, cvičíme zbylý sluch.

Ze všech sil se snažím, aby se Aninka rozvíjela tak, jak má, a Aninka mi velmi pomáhá svou snahou, svou pílí, svým dychtěním po novém. Myslím si, že se nám snaha vyplácí.

Všichni se mě ptají, proč má Aninka tuhle vadu. Vysvětluji, že jsou na světě horší věci. Říkám si, co by za její vadu daly maminky dětí, které odešly, jsou na vozíkách a podobně.

Když o tom přemýšlím, Aninka sice neslyší jako my ostatní zdraví lidé, ale má obrovské a krásné srdce. Dokáže se radovat z každé maličkosti, z každé kytičky, kterou cestou lesem potkáme, z každého hvízdnutí ptáčka a dokonce i z toho, že slyší vítr. Všechny kolem sebe zalévá obrovskou láskou a září. Učí mě trpělivosti, učí mě toleranci a učí mě nesoudit. Doufám, že do jejího srdíčka zaseji tolik důvěry v Boha, v sebe samu a v nás, že si dokáže své dobré srdce zachovat. Doufám, že bude mít tolik síly, aby si poradila s případnou lidskou hloupostí.

Děkuji Bohu za tohle nádherné děťátko.

nahoru

 

Vánoční příběh plný andělů

Mám ráda Vánoce. Miluji ten čas, kdy se stmívá nečekaně brzy a pouliční lampy se rozsvítí, aby posvítily na naše kroky. Mám ráda ty dny, kdy se každý večer rozsvítí malá světla v kuchyních a domovy se line vůně vánočního cukroví..V ty dny si ráda sedám do svého houpacího křesla s hrnkem zeleného čaje a oknem pozoruji lehoučké, sněhové vločky, dopadající na osvětlenou zem. S úsměvem poslouchám dětský smích vycházející z dětských pokojů . Vůně cukroví a purpury mi připomíná chvíle, kdy jsem byla malou holčičkou a maminka s babičkou v kuchyni vytvářely vánoční čáry a kouzla.

Každý rok od listopadu vytvářím různé ozdoby a ozdůbky, mašle a mašličky, píšu přáníčka a rozesílám pohledy všem, které mám aspoň trochu ráda. Každý rok netrpělivě odstřihuji dny z vánočního metru a s každým odstřiženým dnem cítím větší a větší klid, radost a smíření.. tedy.. skoro každý rok.

Poslední dva roky byly pro mou duši náročné. Potvrzení sluchové vady naší Aninky už byla jen poslední kapkou a já upadla do těžké deprese.

Ten rok pro mě dny před Vánoci neměly valnou cenu. Každý se mi zdál stejný, šedivý, pochmurný a smutný. Pomaličku jsem začala cítit jen velký strach. Ze všeho, ze všech, z budoucnosti i ze sebe samotné. Děsily mě sumy, které jsme měli dát na pořízení pomůcek pro Aninku. Děsilo mě, co všechno budeme muset s Aničkou zvládnout.

Byl konec listopadu. Jako každý rok jsem čekala až se kdesi hluboko v mém srdci objeví ona tichá a kouzelná vůně Vánoc. Jenomže ať jsem hledala jak jsem hledala, ten rok jsem ji nemohla najít. A věřte, hledala jsem ji pečlivě a nakukovala do všech koutů.

Ten rok, jsem první den Adventu nedala na okna hvězdičky jako jindy, nevyndala jsem ani vánoční svícen. Nedělala jsem mašličky a přáníčka, dokonce ani cukroví mě nijak nelákalo péct. To víte že jsem se snažila. Kvůli dětem, kvůli té atmosféře, kterou jsem měla tolik ráda, ale ten rok jsem opravdu neměla sílu.

Ten rok v mém srdci prostě nebylo nic. Vlastně ano..ten rok tam BYLO nic. Někteří z Vás TO znají..

Cítíte, že na Vás všechno padá, někam vás to tlačí a vy se nemůžete bránit. Padáte do jakési díry. Je černá a velmi hluboká. A vy víte, že když dopadnete možná se už nikdy nevrátíte. Máte pocit, že nejlepší by bylo zmizet a už se nevrátit. Ten pocit vám žere duši, vaše srdce, vaše já. Možná znáte i to, jak bolí dýchat. Zadržujete nevědomky dech, a dojde vám to až když se začnete dusit. Všechno co děláte, děláte automaticky.. Bez pocitu. Děláte to, protože víte, že musíte, že byste to dělat měli.. Snažíte se cítit to, co byste cítit měli...Začíná vás bolet celý člověk. Nejen duše. Bolí i tělo a kruh se zavírá. A možná tam někde hluboko v duši na okamžik pocítíte touhu ten černý kruh přerušit a těsně před úplným pádem možná najdete pomoc.

A tehdy, když mi bylo nejhůř jsem dostala zprávu od svých přátel. Od přítelkyň, z nichž mě většina nikdy neviděla a většina z nich mě zná jen z povídací diskuze. Mé drahé přítelkyně spojily svá srdce a nabídly mi pomoc. Posílaly nečekané balíčky, příspěvky pro Aninku, maličkosti a drobnosti pro potěchu mé duše.

V tu chvíli se mi zdálo, že slyším andělská křídla. Ten vzkaz z nebe jsem tehdy pochopila. Jsou mezi námi. Říká se jim pozemští Andělé. Podají ruku, když to nejmíň čekáte, pošlou vám úsměv a pohladí právě v té chvíli, kdy myslíte, že už neujdete ani krok. Přinesou vám poselství, že ani v této chvíli nejste sami..

A tehdy jsem si řekla, že budu bojovat a přemůžu tuhle ošklivou nemoc, kterou deprese je.

A tak jsem přece jen ten rok za okno dala vánoční svícen a na okno hvězdy. Upekla s dětmi vánoční cukroví a ve svém houpacím křesle pila zelený čaj. Poslouchala dětský smích a tiché tóny koled a v duši ucítila špetku vánočního chvění.

nahoru

foto: Lakshmi a Robert Rambousek