Přihlášení k odběru novinek







TAMARA MELISSA - MŮJ PŘÍBĚH

Proč se jmenuji tak, jak se jmenuji

Pocházím z Polabí a za své křestní jméno vděčím svému tatínkovi, který se pro něj nadchnul a navzdory jiným názorům nejbližší rodiny i okolí jej prosadil.

Původ má v hebrejštině a označuje palmu datlovou, symbol hojnosti, plodnosti a sladkosti.

Své příjmení jsem získala v meditaci. Bylo to ve složitém období po dlouholetém manželství s mužem, který byl zároveň i mým duchovním učitelem. Přál si, abych dále nepoužívala jeho jméno a já jsem to s vděčností za vše dobré, co jsem s ním prožila, respektovala. Nyní je Melissa mým oficiálním příjmením, které mám i v občance.

Jméno Melissa má řecký původ a znamená včela. Podle bájí to byla nymfa, která objevila med (meli) a naučila se ho používat, a po které včely získaly její jméno. Také nymfy, které pečovaly o Dia v dětství, se nazývají Melissy. Nymfy zvané Melissy byly změněny na kněžky Bohů, ovšem zejména to platí pro kněžky bohyň Demeter a Persephone a delfského kněze boha Apollona. Melissa je také příjmení Artemis jakožto bohyně Měsíce, která zmenšovala utrpení ženám při porodu.

Obě má jména tak symbolizují mou osobnost a mé poslání. Ačkoliv mi nebylo dopřáno mít vlastní děti, mnoho žen mne považuje za jakousi „duchovní matku“ nejen jich samotných, ale právě i jejich dětí. Při pomoci ostatním navazuji kromě jiného i na ženskou moudrost v mé rodině, neboť má prababička byla porodní bábou a navíc můj úplně první přechodový rituál, kterým jsem provázela, byl právě porodní.

Proč dělám to, co dělám

Po sametové revoluci jsem vystudovala dějiny umění na Univerzitě Karlově. Už od dob studií jsem se věnovala spiritualitou silně ovlivněné osobnosti jednoho ze světově nejproslulejších českých malířů Františka Kupky, který stál u zrodu moderní abstrakce. Díky tomuto mému zájmu jsem se seznámila s Medou Mládkovou, která tehdy vlastnila největší soukromou sbírku jeho obrazů na světě. A tak jsem měla to štěstí 8 let působit v Muzeu Kampa, které tato obdivuhodná dáma založila.

Kromě tance, kterému jsem propadla již v dětství, jsem si zamilovala románskou kulturu, zejména francouzskou a italskou. Pohybovala jsem se tak léta v intelektuální a bohémské společnosti a zároveň kráčela po stezkách duchovního a osobnostního rozvoje.

Má láska k tanci mne přivedla na pravděpodobně první workshop orientálního tance v Čechách pod vedením skvělé učitelky Mily el Kral. To se psal rok 1995. Tento tanec mne zcela okouzlil díky svému léčivému a transformačnímu potenciálu. Naplno jsem se do něj vrhla a toto nadšení pomohlo rozšířit tento tanec po celých Čechách. Zjistila jsem také, že tento tanec původně vznikl jako rituální tanec, oslavující ženskost a plodnost, a také pomáhal ženám během porodu, což mne dále velmi nasměrovalo.

Ve stejném roce jsem stejně nadšeně naslouchala upřímnému vyprávění o ženských přechodových rituálech z úst staré indiánské ženy na konferenci transpersonální psychologie v Kalifornii.

A to byla chvíle, kdy si tanec a rituál podaly v mém srdci ruce…

U nás v té době nic takového neexistovalo a já jsem věděla, že pokud s tím chci něco udělat, budu s tím muset začít sama. „Hořela jsem a tak jsem zapalovala.“ A tak vznikla Cesta Ženy, na kterou se od té doby vydalo již tisíce žen, neboť jsem celých deset let jezdila po Čechách i Slovensku a téměř každý víkend vedla víkendový seminář a během každého léta vždy několik týdenních. Jela jsem všude tam, kam mne ženy volaly a všude rozsévala semínka ženskosti…

Zrodil se také krásný koncept Tance rodiček a Tance s miminky v náručí, který jsem deset let pravidelně každé úterý realizovala v pražském A centru, občanském sdružení, věnujícím se aktivní a vědomé přípravě na mateřství a rodičovství, u jehož zrodu jsem spolu s Katarínou Zatovičovou stála. Nyní v něm již pokračují mé žačky a stále školím další. Další tisíce žen se díky svému mateřství mohly vydat na Cestu…

V letech 2009 – 2011 se u mne aktivovalo téma smrti a prošla jsem cestou proměny, na níž mi byla velkou oporou má milovaná učitelka Jacqueline Maria Longstaff, u které jsem se na svých cestách po Indii začala učit.

Od roku 2009 se také věnuji individuální práci se ženami a již tolik pracovně necestuji, neboť jsem našla ideální místo pro víkendové rituály nedaleko Prahy – Centrum U kamenné ryby v Chrustenicích u Berouna - a tak se proud obrátil a ženy jezdí za mnou.

V roce 2013 se zrodil nový projekt – Dvouletý transformační cyklus rituálů Cesta Ženy, který provází ženy všemi přechodovými životními fázemi od zrození ke smrti.

Proč mne ženy vyhledávají

Dnešní doba přinášející profesní soutěžení v mužsky definovaném a řízeném světě úspěšných firem ženy oproti minulým epochám stále více vzdaluje od toho, aby si skutečně dovolily „být samy sebou“ ve všech polohách ženství. Ať už jsou aktuálně studentkami, ženami na vysokých pracovních postech, maminkami na mateřské dovolené nebo babičkami.

Každé životní období nese svá specifika. Ženy mívají potíže s přirozenými procesy ve svém těle a napojením na svoje potřeby. Často nežijí tak, jak by si samy přály, ale tak, jak je po nich vyžadováno, a dokonce o tom ani nevědí. I když na povrchu je vše „tak, jak má být“, přesto jsou nespokojené a nenaplněné… Nevědí, kdo opravdu jsou… Vedu je dovnitř a učím je, jak se spojit sama se sebou a trvale tu prázdnotu zaplnit, nejen chvilkově kompenzovat… Velmi často přicházejí se zraněním ze vztahů, a tak je provázím hojením, aby se zamilovaly do své ženskosti a mohly s důvěrou žít dál.

Díky všem svým zkušenostem považuji za své poslání předávat ženám umění žít (neboli „savoir vivre“, jak říkají Francouzi) nebo ještě lépe umění být ženou a dostat se „přes překážky ke hvězdám“ („per aspera ad astra“), jak zase rádi dodávají Italové.

Kráčím po své Cestě Ženy, která mi přináší další hluboká učení a každý den děkuji za to, že mohu ženy provázet světlem i tmou na jejich Cestě.

V Libčicích nad Vltavou, 1. prosince 2014, v tichu první adventní noci

Děkuji Jirkovi Kopalovi, řediteli společnosti MANOFI, za inspiraci k sepsání tohoto příběhu.

 

foto: Lakshmi a Robert Rambousek